Jaké filmy vítězí dnes u diváků?

 

No, já vám vážně nevím. Určitě se točí výborné filmy a kina jsou plná nadšených diváků. O tom nepochybuji. Ale pokud se zaměříte na streamovací platformy jako je Netflix, HBO, Voyo a další, mám občas pocit, že pokud není ve filmu krev, děs a hrůza, tak si na moc procent oblíbenosti nepřijde. Já to tedy zrovna moc nemusím. Pravda, jsem jiná věková skupina a určitě není nic nového, že vkus se prostě mění. Já osobně jakmile uvidím násilí a plno krve, odcházím do kuchyně nebo zavírám oči. Prostě naznačit je pro mě více než to vidět natvrdo. Kamila, moje známá, mi vysvětlovala, proč třeba ona miluje horory. „Protože to není reálné,“ říkala, „čeho se bojím je jít tmavou ulicí nebo nechat odemčeny domovní dveře. Z toho mám hrůzu, že by tam mohl někdo nebezpečný být. Proto má v koupelně pánský holicí strojek…“  „Proč?“ divila jsem se pro změnu já. „No, když přijde opravář a uvidí ho, nenapadne ho, že žiju sama.“

Zlatý Hitchcock a jeho Psycho nebo Ptáci! Mělo to napětí, vlasy vám vstávaly na hlavě, ale v noci jsem mohla spát. I ty Čelisti byl jen slabý odvar od těch dnešních hororů. I když, co to povídám, já vlastně na ně nekoukám. To je ta výhoda, že si člověk může vybrat, co mu sedí. Někdy mi ale ruka ujede a zmáčknu tlačítko tam, kde žádnou hrůzu a děs netuším. To pak mám v noci strach jít se napít a radši žízním do rána.

Tak vidíte. Jsme různí. My lidé. Zaseknutá sekera v hlavě někomu nevadí, zato pozvat opraváře do bytu ano. Další věc, která mě udivuje, je to, že ve filmech hrají i historické postavy černoši, Indové, Asiati. Jako by to byla v dnešní době nutnost nebo povinnost. Abyste rozuměli, já vůbec nejsem žádný rasista, ba naopak, ale dle mého názoru je toho vážně moc. Miluji historii, a proto jsem se těšila na seriál Bridgertonovi, které běží na Netflixu. No, děj se odehrává v 19. století a je z prostředí britské aristokracie. Do hlavních rolí, a to včetně královny Charlotte, byli obsazeni černošští herci. Později se objeví i Asiaté. Moc mi to nesedí, protože historie je historie. A jak říkám, občas mi to připadá, že pokud to tak ve filmu není, už se kritici ozývají a hovoří cosi o diskriminaci. Zatímco se kniha drží dobových reálií, seriál nikoliv. Prostě vám nic jiného nezbude než zkousnout britskou královnu tmavé pleti, stejně jako polovinu jejího dvora i otázky homosexuální orientace.

A jsem u dalšího bodu. Připadá mi, že v každém americkém, australském, britském, skandinávském nebo i francouzském filmu najdete příslušníky menšin všeho druhu. Nebo se mi to zdá? Já je aspoň všude vidím. Jasně, genderová identita je dnes v kursu. Ale stejně. Připadá mi to moc. Jakmile ve filmu chybí milující se muži nebo ženy, tak si říkám, tady něco nehraje. Protože film nebo seriál bez homosexuálních dvojic je dnes divný. Gayové mi vůbec nevadí. Ale občas se mi zdá, že scénárista má napsanou jakousi pomyslnou osnovu, co ve filmu nesmí chybět. Nebo jednodušeji řečeno, co lidé chtějí.

Také lechtivé scény nesmí chybět. Někdy se až člověk může lehce červenat. A promiňte, já si myslím, že méně je více. Dříve stačilo jen naznačit a bylo to. Dnes je tomu naopak. Vkus diváka se zřejmě proměnil a filmař dává to, po čem diváci prahnou. Proč tomu tak je, nevím. Určitě na to budou nějaké studie a rozbory. Ono to bude asi i tím, že dnes je divák filmy přehlcený a líný. Nudí se? Sedne k obrazovce, počítači nebo tabletu a už jede. Není tomu tak jako kdysi, kdy měl člověk úplně jiné zájmy a těšil se, až vyrazí do kina, případně jukne večer na nějaký zajímavý film. Důraz dávám na slovo večer, protože odpoledne se trávil čas úplně jinak než před obrazovkou. Dnes je tomu obráceně. A tak se ani nedivím, že dnešní divák už má vše odkoukané a chce stále nové a nové zážitky. Vytratila se filmová událost, tedy to, kdy si lidé řekli: „V neděli půjdeme do kina na ten nový film od toho a toho… Všichni o tom mluví.“ Dnes slovíčko půjdeme, stačí vyměnit za pustíme. Film už není událost, ale něco úplně běžného. Pustit si ho mohu kdykoliv a kdekoliv. Stačí stisknout play nebo seriál v půli zastavit a dokoukat jindy nebo nikdy. Asi tak. A protože se změnila i doba a její hodnoty, neopomene scénárista vše do filmu promítnout. Mně jako divákovi to vážně někdy vadí. Ale co člověk, to jiný názor.

Jo, abych nezapomněla citát nakonec. „Má-li film úspěch, je to byznys. Nemá-li úspěch, je to umění…“ Carlo Ponti, italský filmový producent.

A jak to vidíte vy?