Stáří a stárnutí

 

Stáří přináší změny nejen ve fyzickém, ale i psychickém stavu člověka. Co můžeme zaznamenat na první dobrou je stárnutí těla. Kůže je povislá, povadlá, vrásky se prohlubují a to nejen kolem očí, ale prakticky na celém obličeji. Někdo to nese s úsměvem a grácií, jiný zkouší napravit přírodu různými krémy a přípravky a v neposlední řadě přibývá těch, kteří vyhledají estetického chirurga. Jen při pohledu na stránky těchto klinik mně naskakuje husí kůže. Plastika nosu, zvětšení prsou, modelace břicha, liposukce, lifting obličeje, botox sem, botox tam… No, docela dobrý byznys. Nezlobte se na mě, ale jako by šlo opravdu jen a jen o ten vzhled. A co ta vnitřní krása? Občas se mi zdá, že zůstává na ocet. No, nevím…

Teď to vypadá, že jsem zapšklá babka, která všem těm krásným a opraveným babičkám závidí. Ale fakt tomu tak není. Každý má právo vybrat si svou cestu. Neznamená to, že si vlasy svážu do nevzhledného drdůlku a nechám přirozeně šedivé. Stačí návštěva u šikovné kadeřnice a hned vypadá člověk mladší. I když mezi námi děvčaty, ten kdo si vybere nechat vlasy přirozeně zešedivět, tak má to na plné právo. Ale to jsem se rozepsala úplně zbytečně zdlouhavě. Mě spíš zaujalo něco jiného. Nedávno jsem si prohlížela fotky svých babiček a prababiček, dědečků a pradědečků a uvědomila si, jak se ten náš život změnil. Babičky o žádné barvě na vlasy ani nevěděly, natož aby o ní uvažovaly. Mnohé se ani netrápily umělými zuby a přesto se rády smály. Přes šaty bílá zástěra, to když pekly svoje vyhlášené buchty. Také jim nezávidím. Neznaly nic jiného než práci a žily pro své děti a vnoučata. Jen si vezměte, kolik slavných lidí na své prarodiče vzpomíná. S láskou.

Měla jsem sraz s jedním makléřem. Jeli jsme spolu v autě a povídali si. „Pospíchám,“ řekla jsem. „A kam?“ zeptal se on. „Jedu hlídat vnoučata,“ odpověděla mu. „Fakt?“ podivil se. „To moje máma ještě svého vnuka ani neviděla,“ dodal smutně. „A také bychom babičku občas potřebovali,“ dodal. „Musíme hledat vždy jiné řešení.“ „To stále pracuje?“ neodpustila jsem si. „To ani ne,“ ale má své zájmy, dodal tajuplně. Vypadá mnohem mladší díky plastickému chirurgovi a tak se podle toho i chová.“ Pomyslela jsem si v duchu, že má na to právo. Ale stejně bych s ní neměnila. Stane se, že mi občas lidé hádají mnohem méně, ale já se ke svému věku hlásím. Jsem přece babička a ve tváři mám tolik vrásek, kolik mám odžito.

Když nakoukneme do historie, nestačíme kroutit hlavou, jaké zkrášlovací rituály lidé podstupovali. Vyřezávané tetování, prodlužování krků, propichování nosních přepážek, lámání chodidel. Tradice a zvyky pojící se s vylepšováním lidského zevnějšku se liší stát od státu, etnikum od etnika. Jedno je jisté. Bylo to hodně bolestivé. Dnes díky narkóze samotný zákrok nebolí. Prý snad až po něm. Ale pro krásu se musí něco vydržet, že? Zajímalo by mě, jak se budou další generace na naši dobu, která tolik propaguje krásu a mládí, dívat. Jak ji budou hodnotit? S obdivem nebo spíše podivem, či dokonce odporem? Tak, jak my se díváme na ženy se žirafími krky nebo s dřevěnými kotoučky v ústech? Kdo ví.

Jedno je jisté. Každá doba má své plus a mínus. A já určitě nejsem od toho, abych nějak hodnotila. Ale zamyslet se mohu. Moje babička byla vždy upravená, ale vlasy měla bílé jak padlý sníh. Dlouhé a z nich si vyráběla díky copu jakýsi věnec na hlavě. Mimo jiné, prý zase frčí! O řasence a rtěnce neměla ani páru. Její dcera, tedy moje maminka, už chodila pravidelně ke kadeřnici na trvalou, vlasy barvila a rtěnku pravidelně používala. Tedy, pokud šla do města. No, a moje generace už má kosmetickou taštičku vždy po ruce. Co bude dál? Nevím. Otázka je, kdo prožil šťastnější život. Jasně, po materiálně stránce vždy ta generace poslední. Ale třeba ty sousedky na pavlači nebo před svým domkem, sledující kolemjdoucí, byly šťastnější. Komunikovaly totiž spolu. Po práci si vždy zašly na kus řeči a ze svých problémů se vypovídaly. Pomáhaly si. Nejen slovem, ale i upečenou bábovkou nebo skleničkou marmelády. No, přiznejme si, krása fyzická byla už dávno pryč, ale záleží na tom zase tolik?

Myslím, že je dobré udržovat pravidelný kontakt se svými blízkými. Vztah s vnoučaty neovlivňuje pozitivně jen život seniora, ale také život vnoučat. Myslím, že ta babička, která své vnouče ještě ani neviděla, o hodně přichází. Jenže o tom neví. Nemá prostě čas díky dalšímu liftingu obličeje. Nevím, jestli je spokojená. Ale asi ano. Jinak by to nedělala. Ale my, které jsme na tom opačně, jsme také spokojené. Pravda, nic se nesmí přehánět. Vše má být tak akorát. Ale řekněme, že když nám vnuk nebo vnučka občas zavolá, tak přináší nové podněty a tím i prostor pro seberealizaci.

Jo, myslím, že by to mohlo stačit, ne? Je prima, že dnes má každý právo volby. Nikdo nám už těžké slitinové kruhy na krk jako dítěti nevěsí, ani nesvazuje chodidla jako kdysi v Číně. A jak se rozhodneme v době našeho stárnutí, je jen a jen na nás.

„Každý chce žít dlouho, ale nikdo nechce být starý.“ – Jonathan Swift, anglo-irský satirik, esejista a básník.

A jak to vidíte vy?