Ach ty iluze!

 

Tuhle jsem zase dostala na facebooku žádost o přátelství od jednoho fešáka. V profilu nic moc nebylo, jen to, že je snad voják a pak tam byla samozřejmě fotka. Hned jsem ho blokla, nejsem přece zdejší. Roztrhl se s nimi pytel. Tedy s těmi vojáky a dalšími pohlednými chlapy, kteří by tak rádi navázali kontakt. Je to fenomén dnešní doby sociálních sítí. Mluví se o tom všude, dokonce běží pořady v televizi, že se jedná o falešné profily, ale stejně občas někdo naletí. Říkám si, jak je to možné? No, je. Vědí totiž, kam zacílit, komu chybí to nejpodstatnější v životě. Láska. Ženám starším, které jsou samy. A tak se do hry dostává zejména iluze.

Na krásná vyznání občas některá slyší a už o tom nepřemýšlí. Prostě tomu chce věřit. A iluze už běží na plné obrátky. Jenže iluze se mohou vyskytnout i ve fungujícím manželství. Může jít třeba o projevy pohrdání nebo ponižování. Ano, nikdo nikoho fyzicky netýrá a přesto tam něco chybí. A chybí toho dost. Respekt uvedu na prvním místě. Jistě, že ten druhý si uvědomuje, že není něco v pořádku, ale přemýšlet o tom nechce. Rychle vyžene černé myšlenky z hlavy a opájí se iluzí, jak vlastně všechno klape. Mám jednu známou, která ať dělala nevím co, vždy schytala od manžela jen kritiku. Pokud si udělala culík, měla velké uši, pokud nechala vlasy rozpuštěné, vypadala jako divá Bára. Jedna prodavačka se dala se mnou do řeči a po nějaké chvíli se přiznala, že se rozvádí. Důvod? Manžel po příchodu domů si jí roky ani nevšiml, natož pozdravil, připadala si jako kus nábytku. „Nejhorší na tom bylo,“ říkala mi, „že jsem si myslela, že to je normální. Až teprve ségra mi otevřela oči.“

Člověk se musí ptát, jak je možné, že si toho všiml tak pozdě a někdy dokonce až příliš pozdě. Řekla bych, že na vině je strach ze samoty. Ze změny. Špatný vztah nám můžeme připadat lepší než žádný. Bojíme se být sami. A tak raději žijeme v klamné iluzi, že je vlastně všechno v pořádku. Iluze můžeme mít ale i o práci, kterou děláme, o světě, o politice. Pokud je nám do zpěvu, že je konečně pátek a v neděli večer pijeme třezalku na uklidnění, protože ráno musíme opět do práce, je něco, co není v pořádku. Tím nechci vůbec říct, že bych v pátek měla plakat, neb mě čekají volné dny a v neděli večer se nemohu dočkat pondělka. Ale těšit se na volné dny a i na ty pracovní by mělo být v rovnováze. Pokud si začnu namlouvat, že bych ve svém věku stejně jinou práci nenašel nebo, že mám své zaměstnání za rohem a nemusím nikam dojíždět, je scestné. Taky vymlouvat se na dobrý kolektiv je iluze. To zjistím, když si nelžu do vlastní kapsy.

Svět kolem nás se bezpochyby mění. Jenže se měníme i my. Spoustě věcí nerozumíme, stárneme a s tím může přijít deziluze ze světa, politiky i společnosti. „Za mých mladých let byl svět jak z růže květ…“ vyjádřila bych slovy básníka a hned k tomu přidala slůvko jenže. Byli jsme mladí nebo dokonce děti a život nás čekal s otevřenou náručí. Tráva byla zelenější, rybník modřejší a plný ryb, chléb chutnější, vztahy upřímnější. A tak bych mohla pokračovat. Občas nakouknu do skupin šedesát plus a tyto stesky jsou tam pořád. Pokud zabrousíme do kulturní antropologie, zjistíme, že ve většině lidských kultur nalezneme prastarou tendenci vzpomínat na jakýsi historický „zlatý věk“. Tehdy bylo vše v pořádku a na zemi byl ráj. Tento zlatý věk najdeme v bibli, v řeckých i indických bájích. Zato současnost je na rozdíl od minulého zlatého věku dobou úpadku. „Ó časy a mravy, jak jste zkažené!“ volal už Cicero před dvěma tisíci lety. Tak to pokračuje dodnes. Vzpomínáte na vyprávění svých babiček, jak se žilo krásně za první republiky? Prostě tendenci idealizovat si dobu, ve které jsme žili nebo vzpomínky na své dětství, je v nás hluboce zakořeněné. Je to naprosto pochopitelné, protože jsem byl mladý a plný iluzí a ideálů. Ani totalita tak zlá nebyla, poslouchali jsme Neckáře a Gotta a problémy za nás řešili rodiče. Doba bez starostí.

„V přeneseném smyslu může být iluze chápána jako klamné očekávání nebo mylná naděje“. Tak to píší ve Wikipedii, a tak nějak to je. Je dobré tedy mít o něčem nebo o někom iluze? Do jisté míry bych řekla, že ano. Ve všem nebo v každém mohu najít kousek dobra. Až teprve pokud nenajdu ani zrníčko, je dobré svoji iluzi opustit. Dát ji k ledu nebo do šrotu. Zbytečně by mi zkreslovala skutečnost. Zjistit včas, že jsem propadla mylné představě nebo iluzi, chcete-li. Nebude to potom tak bolet. Tak, jako ty ženy, které poslaly falešným vojákům svoje životní úspory.

„Někdy lidé nechtějí slyšet pravdu, protože si nechtějí zničit své iluze.“ – Friedrich Nietzche, německý filozof a spisovatel.

A jak to vidíte vy?