Oslava a slavení aneb buďme veselí

 

Kdo nikdy nic neslavil, ať nelže. Nemusí to být žádná velká párty s padesáti hosty. Třeba jen malinká oslava v kruhu rodinném. To asi zažil každý. Jenže ne každý to má rád. Něco jiného je oslava dětí. Ta rozzářená očička za to stojí. Stojí to ale i většinou dost peněz. Dnes je normální, že se pozvou kamarádi a čím více, tím lépe. „Kamarádím přece s Maruškou, Lojzíkem, ale i Petrou a Jirkou. A nepozvat Sabinku? To by asi nešlo,“ vypočítává doma váš potomek. „Tak dobrá,“ pronesete, „ale jen šest!“ Copak o to, pokud máte velkou zahradu nebo dům, dá se to udělat tam. Občerstvení se nakoupí v obchodě, pití také, ovoce a nějaké jednohubky to není problém. Někdo si dokonce dá tu práci, že se s tím doma patlá sám. K tomu se ale musí vymyslet nějaké hry, protože by se děti nudily. A to nesmíme připustit v žádném případě.

Někdo pořádá dětské oslavy v pronajatém wellness centru nebo tělocvičně, slyšela jsem i o zoo. Nemám nic proti tomu. Pokud to nemusím zařizovat já. Ale pryč od dětských oslav. Jsou tu i oslavy dospělácké. A nejen narozeniny. Je tu svátek, maturita, promoce, konec roku… No, kdo chce slavit, děje se pořád něco. Koneckonců slavit se dá i začátek nebo konec léta. Jde jen o to, že někdo preferuje oslavy v kruhu rodinném nebo zbožňuje oslavy ve velkém stylu.

Pokud jde o mě, já je zrovna nemusím. Jde o to, že bavit se za každou cenu a mít dobrou náladu, když máte starosti ve škole nebo v práci, je tak trochu na pytel. Ale řekněte to nahlas! „Nechci slavit, úplně mi stačí, když si vzpomenete, zavoláte, napíšete. To pohladí po srdíčku, to jo. I sklenička šampaňského přijde k duhu. Ale rachejtle a domácí dorty zrovna nemusím. Proto nemám ráda oslavy silvestrovské. Mám to stejné jako pejskové. Dělbuchy až do rána, i když v poslední době jsem si opatřila špunty do uší. Sice rány pořád slyším, ale jsou tlumenější. Copak o to, rodinné oslavu beru na milost. To je vlastně prima, že se rodina sejde. Ale třeba takové firemní večírky! Ano, jsou lidé společenští. Ti se nemohou oslav a večírků dočkat. A náležitě si je užijí. Ale co ty druhé typy? Ty, které by raději den volna, který by strávili dle svého gusta. Ti mají smůlu. Nebo si najdou nějakou výmluvu, případně onemocní. Jenže dneska takový vánoční večírek už patří k benefitům toho kterého zaměstnavatele. Dokonce se na to najímají lidé. Jen ať se naši zaměstnanci pobaví. Tak budiž.

Když se podíváme do historie, tak tam se slavilo pořád. Oslavy to byly bujné a trvaly několik dní, ba i týdnů. Některé svátky a oslavy přetrvaly dodnes. Je vidět, jak si je zuby nehty držíme. A tak slavíme v období zimního slunovratu Vánoce, s jarní rovnodenností zase Velikonoce, s letním slunovratem je tu Svatojánská noc a s podzimní rovnodenností oslavy posvícení. Začátkem února máme Hromnice, a nesmím vynechat Čarodějnice na konci dubna. Přelom července jsou dožínky nebo lépe byly, ty se snad už neslaví. Ale začátkem listopadu Dušičky ano. Tedy tady jde o oslavu pietní a bez bujarého veselí. No, mohla bych pokračovat. Místo těch některých již zaniklých, jsme si ale vymysleli jiné: Den matek, Den dětí, a aby to nebylo tátům líto, je tu i Den otců. Správně. Máme přece rovnoprávnost.

Ale pryč od té encyklopedie. Důvody k oslavě se najdou vždycky. Já vidím jen problém v tom, že někoho to slavení fakt nebere. „To je opruz,“ stěžovala si mně Bětka, „zase máme rodinnou oslavu a Helena se v tom úplně vyžívá. Všichni dostaneme čepičky, foukačky, byt je vyzdobený jak na maškarním bále, nechybí ani koutek s převleky, parukami a kníry. A víš co je nejhorší?“, dodává. Kroutím hlavou, i když asi tuším. „Že se musím tvářit, jak se bavím a pozoruji ručičky na hodinkách, které ne a ne se hnout z místa. Prostě mi to vůbec neutíká a nebaví!“ Od jiné kamarádky jsem zase slyšela, že se na rodinných oslavách vyžadují po domácku upečené dorty a běda, kdo přinese kupovaný. Tak vám nevím. Je toto oslava nebo zbytečný stres? Já nepeču. Sladké nejím. A to mi na každé oslavě nutí ochutnat každičký věneček, dort nebo bábovku. No zkuste říct, že sladké zrovna nemusíte. Nebo rovnou požádejte o nakládané okurky nebo kyselé zelí. Ha, ha, vtipkuji. To si dáte až večer, když přijdete domů a nikdo vás nebude pobízet dát si rakvičku se šlehačkou.

Jo, jo, ať žijí oslavy: Malé, střední i ty velké. Ne, nebojte se, nejsem zas takový puritán. Některé se opravdu vyvedou. Dokonce znám i firemní večírky, které stály za to. Zrovna tak silvestrovské oslavy v dobách mého mládí. Úplně nejlepší jsou ty neplánované. To se mi také stalo. Pokládali jsme podlahu v bytě mého potomka a jejího manžela. Kdo měl ruce, ten je přiložil k dílu. Členové obou rodin. No, a nakonec se otevřela lahvinka a byla legrace. Neplánovaná, a proto nejlepší!

A tak tedy jo. Slavte! Radujte se! Skákejte, výskejte, pijte. A ten, kdo slaví nerad, ať si vymyslí spalničky nebo černý kašel. Jasně, šel by rád, ale nechce nikoho nakazit. A je to vyřešené. A ještě nesmím zapomenout na lidi, kteří by slavili rádi, ale nemají s kým. Tak to je druhá stránka mince. Ta smutná, bohužel.

„Blázni pořádají oslavy, a chytří na ně chodí.“ – John Florio, anglický lingvista a lexikogaf, léta páně 1553-1625. Tak to bychom měli.

A jak to vidíte vy?