Namlouvání není pomlouvání

 

Dáte ke slovu jinou předponu a už to znamená něco jiného. Jako právě námluvy a pomluvy. Základ je ale stejný. Jde o mluvu, jenže v prvním případě někoho si namluvit znamená někoho si vybrat za partnera. Pokud to řeknu docela jednoduše. Kdežto pomluva, no o tom víme své. I když pomlouvání je zrovna tak časté jako namlouvání, že? Proto se jím teď raději zabývat nebudu a soustředím se na ten výraz první. Námluvy. Asi se tomu dnes tak neříká, ale význam je pořád stejný.

Aby bylo jasno. Namlouvání probíhá i u zvířat, kam mimochodem patříme i my. Lidé. Posláním každého živého tvora je na naší planetě rozmnožování a předchozí fáze je právě namlouvání. Rituály jsou různé. Někdy jde i o nelítostné souboje. V lidském světě to zaplaťpánbůh už neplatí. Pokud si dobře vzpomínám na svou babičku, vyprávěla mi, že námluvy na vsi byly velkým svátkem pro obě rodiny, tedy budoucího ženicha a nevěsty. Rodina nevěsty připravila slavnostní oběd, někdy dokonce vybílila domek a ženich přijel na vyhřebelcovaném koni se svojí rodinou do jejich stavení, kde se vše upeklo a taky potvrdilo jakousi předsvatební smlouvou. Projednávalo se věno nevěsty. To už dnes neplatí a my se můžeme jen usmívat, cože to bylo za časy. Protože občas se takovéto námluvy zvrtly a nebyla to láska té které dvojice, ale grunt si bral grunt.

Slovo namlouvání má asi něco společného s tím, že do někoho mluvím tak dlouho, až podlehne. Prostě někdo, kdo umí druhého „ukecat“. Vzpomínám si, jak mi otec jednou vyprávěl o své babičce. Byla Němka a za války se zamilovala do francouzského zajatce. Nikdy na něj nezapomněla a pořád vzpomínala, jaký to byl kavalír. Jenže válka skončila a přišel Fritz a ten tak dlouho do ní „pumpoval“, až se za něj provdala. Doslova použila větu: „Er hat so gepumpt…“ Někoho si namlouvat znamená také někomu se dvořit. I když to jsem zase šlápla vedle. Copak se ještě někdo dnes někomu dvoří? A co je tohle vůbec za divné slovo? No zřejmě pochází od slova dvůr, čímž nemyslím nějaký dvorek, ale dvůr knížecí ne-li přímo královský. To jen určitá vrstva se mohla „dvořit“ své vyvolené, ti, kteří byli od rána do večera v jednom kole, na to čas neměli.

A ještě jednou si vzpomenu na svou babičku. O jednom svém známém mluvila jako o tom, který si stále namlouval. Až později jsem pochopila, že pan Petr, ačkoli byl ženatý a měl rodinu, neustále pokukoval i po jiných a těm se dvořil, pokud použiji ušlechtilejší slovo pro to, že byl obyčejný nevěrník. Takže aby bylo jasno. Namlouvat si můžeme vlastně celý život. Pokud možno, aby o tom nikdo nevěděl, ale ani druhá varianta se nevylučuje. Ale o tom řeč není. Mě zaujalo to slovo námluvy, asi jsem to někde slyšela. V podstatě jde o seznamování, které probíhá pořád stejně. Jen místo a způsob se změnily. Už to nejsou třeba přástky nebo masopust, ani čaje a diskotéky, ale zcela prý vede on-line seznamování. Tak nevím.

Když už jsem u těch slov, která mnozí z nás ani neznají a musí si je vyhledat ve slovníku, vzpomenu ještě jedno. To už se ale fakt nepoužívá. Škapulíř. No slyšeli jste už tohle slovo? Ti, kteří četli Babičku, asi ano. Ten přece dostala Viktorka od kovářky. Je to vlastně amulet, který se pověsil na krk a měl buď dotyčné osobě přivolat určitého hocha, nebo ho před ním chránit. V něm mohly být svaté obrázky, texty z bible nebo sušené bylinky, korálky, prostě předměty, kterým se přikládala magická moc. I když mezi námi, takhle víra mezi lidmi pořád přetrvává. Jó, nadpřirozeno začíná být zase v módě.

O namlouvání bylo napsáno spoustu knih, kde se najdou rady a návody na to, jak se seznámit s tím pravým. Já osobně si myslím, že takhle to nefunguje. Každý jsme originál. A co někomu imponuje, může druhého zase odradit. Příroda se prostě oklamat nedá. Ale ať je to jak chce, namlouvací rituály do přírody patří. A to nejen u lidského druhu, ale i zvířat, ptáků, prostě všeho živého. Kdo ví, jestli nemají i nějaký namlouvací rituál stromy a jezera? Jestli ano, nemusíme všechno vědět.

„Dvoření je umění válečného pohybu, zasnoubení je dočasný mír, manželství je otevřená válka a láska je revoluce.“ – Marice Dekobra, francouzský spisovatel.

A jak to vidíte vy?