Řidič ten tvrdej chleba má

 

„Tam kde se točí autobus, já jednou jsem stál, když jeden mladej řidič na svou práci lál.“ No, nevím, jestli si ještě někdo na tuhle písničku vzpomene, ale mě napadne vždycky, když se setkám s řidičem, který evidentně práci s lidmi rád nemá. Běda, když na takového narazíte, může vám tak pokazit celý den. „Kolik stojí lístek?“ zeptala jsem se. Něco zamumlal a tak jsem se zeptala znovu. To už na mě vyjel. Pěkně ostře. Kdyby mi třeba jen řekl, že jsem hluchá, tak bych to skousla, jenže vychrlil na mě tolik zbytečných slov, že jsem zůstala stát jako opařená. On si zřejmě ulevil, protože mi cenu zopakoval a já se mohla jít posadit. Jak říkám, jemu bylo hej, ale já měla zkažený celý den. Nemohla jsem to dostat z hlavy. Prostě jsem asi citlivka.

Chápu, mohl mít těžkou noc a nevyspal se do růžova. Nebo problémy v rodině, nemoc a co já vím ještě. Ano. Ale to máme přece každý. Nebo ho jednoduše práce nebavila. A holt složenky se platit musí. Řidiči nejsou, řekla mi pak kamarádka. Proto jsou v některých městech a městečkách rádi, že řídí i lidé, kteří přesluhují a jsou v důchodu. Ti by radši okopávali zahrádku nebo šli na pivo. Ale buď je někdo přemluvil, nebo každá koruna dobrá, že? Ale kdo to má snášet? Ne každý cestující je splachovací. Tuhle mi povídala kamarádka: „ A víš, co mě taky štve? Každý ráno, když nastoupím do autobusu, pozdravím. Jsem přece dobře vychovaná, ne? Myslíš, že se dočkám odpovědi? Nikdy. Jen se na mě přezíravě podívá a tím to hasne. Ale já to nevzdávám. Zdravím ho každý den a doufám, že se ledy prolomí.“ To už se rozesmála a já s ní.

Další věc, kterou na řidičích miluji, že vám zavřou dveře rovnou před nosem. Nedávno jsem přisprintovala k autobusu a v tu chvíli se dveře zavřely. Udělala jsem prosebné gesto, ale nic to platné nebylo. Zřejmě jsem mu nebyla sympatická a pak, za dvě hodiny jel autobus další. Takže co by se měl snažit? Nebo dokonce vyhovět mým sepnutým rukám? Nezlobte se na mě, ale mě to připadá trochu jako škodolibost. „Kiš, kiš…“ Když jsem to na druhý den vyprávěla v kanceláři, kolegyně Věra se přidala. „Dobíhám k předním dveřím, koukne na mě s vítězným úsměvem a rozjede se. Vzteky jsem viděla rudě. Ale v Praze to není zase tak velký problém. Za chvíli jede další.“

Nedávno jsem jela navštívit příbuzné, kteří bydlí v malé vesničce. Vlak tam nejezdí, tak mi nezbývalo nic jiného, než použít autobus. Hluboce jsem dýchala, když jsem nastupovala s peněženkou a drobnými v ruce, abych nezdržovala bankovkou. A ejhle! Řidič mě pozdravil, usmál se, řekl cenu, vzal peníze a mým tělem projel zcela neuvěřitelný pocit. „Jste úžasný,“ chtělo se mi říct, ale radši jsem to spolkla, abych neskončila v blázinci. A tak jsem jen špitla, že děkuji a že také přeji hezký den. Znovu mě pohladil úsměvem a já se posadila. Kdyby věděl, jakou mi přivodil náladu, asi by mi nevěřil. Prostě dělal svoji profesi s láskou. A pokud ne s láskou, tak alespoň s vědomím, že na lidi nemusím bručet a že jsem prostě profesionál.

Přidám ještě jeden pozitivní zážitek. Stal se mi ne v Čechách, ale ve Francii. Přejížděla jsem autobusem z jednoho letiště na druhé, menší, odkud létala letadla na Korsiku. Řidič mě ohromil dobrou náladou. Kufry naložil do zavazadlového prostoru a jelo se. Když jsem vystupovala, hrnula jsem se pro svoji batožinu, ale on mě zarazil. „To je moje práce,“ řekl s úsměvem a vyndal můj kufr. Věřte, nevěřte, pamatuji si to dodnes. Zejména, pokud mě někdy nevrlý řidič zpraží pohledem nebo nevybíravými slovy.

No, příběhů je spousta. Negativních, ale i těch pozitivních. Jednou jsem byla dokonce svědkem, kdy se řidič utrhl na starého pána, který neměl připravené drobné na cestu. Ruka se chudákovi třásla, když mu podával stovku. „To nemáte drobné?“ vyjel na něj ostře řidič. Starý pán se omlouval, že opravdu nemá. „Tak s tím běžte někam,“ odvětil pan protiva a přikázal, ať vystoupí. Muž se slzami v očích vystoupil, ale v autobuse se strhla hádka. Někteří cestující se dědy zastávali a jeden z nich chtěl staříkovi cestu zaplatit. Jenže řidič už zavřel dveře a bylo to. Nevím, možná mu ta jeho hrubost pomohla vyřešit si své problémy. Těžko říct. Já se ale pořád ptám, proč? Jó, v autobusové dopravě se toho dá zažít hodně. Jeden řidič řval na paní, která se pustila do svačiny. Jasně, konzumovat potraviny se v busu nemá. Ale musím hned na někoho řvát nebo ho vyhazovat? Nemůžu ho nejdříve prostě jen upozornit, že takhle ne? Jela jsem v autobuse, který měl vnitřek polepený nápisy tak velkými, že nebyly k přehlédnutí. Stálo tam, co všechno se nesmí! Skoro to zavánělo výhružkami. Jindy jsem zase slyšela, že řidič není informační kancelář.

Jo, jo, řidič ten tvrdý chleba má. Ale je mi líto vážení, je to služba veřejnosti. A pokud ji vykonávám, tak bych tohle neměl zapomenout a chovat se dle toho. „Jsou lidé, kteří se méně stydí za hrubé projevy nenávisti než za sebemenší projevy lásky.“ – Jean Paul, německý spisovatel.

A jak to vidíte vy?