Poťouchlý a potutelný není totéž

 

Potkala jsem svoji známou, a protože vím, že má malou holčičku, tak jsem se na ni hned zeptala. Moc dobře si pamatuji jednu společnou oslavu. Všichni dospělí se bavili a dětí si nevšímali. Já ano. Tahle blonďatá holčička naváděla menšího chlapečka, aby rozfoukával popel v krbu. Tedy, když se nikdo nedíval. Já to ovšem zaznamenala. Chlapeček dostal vynadáno a dívenka se poťouchle usmívala.  Nedávno jsem zase to slovo slyšela. Odkud se v našem jazyce vzalo? A co vlastně znamená? Tak jsem si to vyhledala a zjistila, že jde o člověka záludného a potměšilého. To mě tedy zarazilo. Já myslela, že člověk s poťouchlým úsměvem je taková liška podšitá, ale rozhodně ne člověk zlý. Hledala jsem tedy dál, ale málo platné. Další synonyma byla úskočný a lstivý. Ale, kde se v našem rodném jazyce vůbec vzalo? Netuším. Musela bych nahlédnout do některé Encyklopedie, ale zase tak nutně to vědět nepotřebuji.

Naproti tomu potutelný má trošku jiný význam. Jde o bytost potměšilou, ale spíše šibalskou a laškovnou. Takže Maruška, holčička mé známé, se usmívala spíše potutelně než poťouchle. Toto slovo vzniklo z termínu tutlati a človíček potutelný něco lstivě tají, neboli tutlá. Ale pozor! Bez zlého úmyslu. Tak mě napadá, že kolikrát vyřkneme něco a vůbec nemáme páru o jeho významu. Prostě se v našem jazyce usídlilo a my to používáme, aniž bychom o pravém smyslu něco věděli.

V češtině se to jenom hemží i slovy převzatými, nejčastěji z němčiny. Jednak jsme žili v Rakousku Uhersku a za druhé Němci jsou naši sousedi. Takže každý ví, co je to kšeft nebo štrúdl, ale že jsme si ho upravili z německého Geschäft či Apfelstrudel už neřešíme. Dokonce i ty naše české poetické Vánoce jsou z němčiny. Žaluzie se k nám dostala zase z Francie. Francouzské jalousie nebo italské gelosia značí žárlivost a česká žaluzie je prostě roleta. Jenže, dříve se toto slovo v románském světě používalo pro neprůhlednou zástěnu v okně, která chránila před žárlivými pohledy zvenčí. Takže asi tak. Zrovna tak kravatu jsme si vypůjčili z francouzštiny. Chorvatší žoldnéři, kteří byli někdy v 17. století ve francouzských službách, nosili uvázaný šátek kolem krku. Francouzům se to tolik zalíbilo, že začali nosit něco na ten způsob a říkali tomu Cravate, což je vlastně Chorvat v tehdejším jazyce. Takže muži dnes nosí pod krkem uvázaného Chorvata. Jiné výrazy jsou z italštiny, ale dnes převládá silně angličtina. Někdy je mladým opravdu těžko rozumět.

Dále někteří lidé používají slova cizí, i když vůbec netuší, o co tady kráčí. Nedávno mě překvapil chlapec, který neustále používal slovo sarkastický. Asi to někde slyšel a zalíbilo se mu to natolik, že plýtval tímto slovíčkem. Nestačila jsem valit oči. „Můj táta je opravdu velmi sarkastický,“ povídal mi „a někdy dokonce i maminka,“ pokračoval. Sarkastický byl i jeden spolužák a dokonce paní učitelka. „Hele, víš, co to znamená?“ nedalo mi to. „Ano,“ odvětil hned. „Je to člověk, který hodně ví.“ No, nechala jsem ho přitom. Sarkastický člověk je jízlivý a uštěpačný, že? A tak jsem raději nechala sarkasmus sarkasmem. Další používají často klišé nebo pragmatický či explicitní. No, budiž. Někdy je lepší se toho vystříhat, protože nás to může zavést do úplně jiných vod a úsměv na tvářích účastníků nám prozradí, že jsme asi šlápli vedle.

„Kdepa ste?“ vyjela na mě kámoška. „Cože?“ napadlo mě. Ale pak jsem si uvědomila, že je z Plzeňska a že ty krajové zvláštnosti se fakt liší. Takže „tuten“ nebo „tuto“ je ten nebo to a pentilka je mikrotužka. A což teprve Moraváci, že? Jasně, dědina, to víme, je to vesnice. Ale co třeba takový ludra nebo haluz? Hm, to už je horší. Šalinu také známe, ale rožnout? Že by něco s rožněmi? Každý kraj má prostě své zvyklosti, ale i své výrazy a ty jsou pevně ustálené. My Pražáci máme brambory, na Moravě zase zemáky, no a co? Každý jazyk, tak i ten náš český, se vyvíjí. Některá slova mizí, jiná vznikají. Tak, jak mladí dnes chodí do světa na zkušenou, přinášejí s sebou i slova nová.

Tak vidíte, kam až jsem se dostala? Začala jsem s poťouchlostí přes potutelnost až někam úplně jinam.

„Přemýšlej jako moudrý člověk, ale mluv jazykem lidí.“ – William Butler Yeats, irský básník.

A jak to vidíte vy?