Pohádky aneb v říši fantazie

 

Jak to bylo, pohádko,

Zabloudilo kuřátko,

Za zahradou mezi poli,

Pípá, pípá, nožky bolí…

Kdo by neznal Dvakrát sedm pohádek od Františka Hrubína. Pohádky jsou ve verších, a jak se správně říká, trocha poezie nikoho nezabije. Pohádky, dříve báchorky, má rádo snad každé dítě. Občas si je nenechá utéct ani dospělý. Jde o vyprávění založené na básnické fantazii, zejména ze světa nadpřirozených jevů. Dospělý už zpravidla nevěří, že by se příběh mohl odehrát ve skutečnosti, ale děti ano. Ten jejich svět ještě nerozlišuje svět snů od fantazie, a tak otevřené dětské pusinky a zatajený dech nás uvádí v úžas. Jak by ne! My už to máme za sebou…

Pohádky ale můžeme dělit na lidové a autorské. Ty lidové u mě jednoznačně vedou. Jsem holt stará generace. Prošly ústním podáním celá pokolení a to že tu jsou stále s námi, o něčem svědčí. Jen tak namátkou sem patří třeba bratři Grimmové.  Jejich pohádky, z nichž snad nejznámější je Sněhurka nebo Šípková Růženka, inspirovaly mnoho dalších spisovatelů, z těch našich třeba Karla Jaromíra Erbena. Když už jsem doma v Čechách, nesmím zapomenout na Boženu Němcovou. Ta své báchorky sbírala a vydávala během celého života. Kdo by neznal Popelku nebo Princeznu se zlatou hvězdou na čele, že? Nebo si spíše vzpomenete na Hloupého Honzu nebo Dvanáct měsíčků?

Já milovala knihu Tisíc a jedna noc. Je z arabského světa a vznikala zhruba od 7 do 16. století.   Autora neznáme. Ta nejstarší část je indického původu. „Šahrazád králi dlouho vyprávěla, tisíc a jednu noc jí naslouchal, slavičí píseň ze zahrady zněla a jasmín voněl, svěží vánek vál, svou ženu za nic byl by nedal král.“ Dodnes to umím, tak mne sbírka učarovala. Takový Alí Baba a čtyřicet loupežníků nebo Alládín a kouzelná lampa, to je prostě skvost. A ještě jedny pohádky bych ráda připomněla. Jsou to ruské národní pohádky a kniha má název Krása nesmírná. My máme hloupého Honzu, oni zase hloupého Ivana. Jsou to pohádky pěkně strašidelné, třeba Kostěj nesmrtelný nebo Baba Jaga. Nebo vás zaujala Krásná Vasilisa či Žabka carevna? To nechám na každém z vás.

Pak jsou tu pohádky moderní neboli autorské, u nichž známe autora. To u lidových neznáme, je znám pouze jakýsi sběratel, který pohádku zapsal. Tady se pouštět do světa nebudu a zůstanu na domácím poli. Snad každé dítě zná Devatero pohádek od Karla Čapka nebo od jeho bratra Josefa Povídání o pejskovi a kočičce. Ani Josef Lada, významný ilustrátor, nezůstal pozadu a všichni určitě četli jeho Mikeše nebo Bubáci a hastrmani. Také Ferdu Mravence od Ondřeje Sekory nemusím připomínat. Jen možná její filmovou verzi si už každý nepamatuje. Mohla bych pokračovat, ale připomenu už jen Jana Wericha a jeho Fimfárum a pak jednu, kterou už si každý nepamatuje. Líbila se mi opravdu moc. A je od Jiřího Wolkra, O milionáři, který ukradl slunce. Tak a tady udělám za domácí scénou velkou tečku. Nakonec zmíním jednoho, snad největšího světového pohádkáře, Hanse Christiana Andersena. Mnohé z těchto pohádek jsou klasikou, namátkou Ošklivé kačátko, Císařovy nové šaty, Princezna na hrášku nebo Malá mořská víla.

Proč vlastně máme rádi pohádky? Odpovím prostě. Proto. Na pohádkách vyrostla snad každá generace dětí a leckdo z nás si odnesl vzpomínku na tu svoji nejoblíbenější pohádku nebo postavu. Já pohádky ráda vyprávím. Nejen ty klasické nebo moderní, pohádky si prostě vymýšlím. Moje krédo je, aby byly nejen poučné, ale i srandovní. Aby se děti zasmály a chtěly další. Někdy jsem nemohla přestat, jak žadonily. A já jsem holt měkkota. V pohádkách najdete všechno. Dobro i zlo, kdy dobro vítězí. Oproti reálnému životu. Pohádky dávají i útěchu. A nesmím zapomenout na to nejdůležitější. Vychovávají. Ať jsou jakkoli napínavé, končí dobrem. A to dětem, a i některým dospělým, dodává do života důvěru a optimismus. Pohádky jsou důležitou součástí rozvoje dítěte, protože podporují jeho fantazii, kreativitu a morální hodnoty. Jsou nejen zdrojem zábavy, ale i vzdělání a seberozvoje. Jsou mnohem víc než zábava. Přimlouvám se tu za všechny děti. Vyprávějte jim pohádky. Nepouštějte jim je jen v televizi nebo v jiném médiu. Uvidíte, jak se utuží váš vztah. Budou na to vzpomínat možná i ve stáří. A co víc. Budou vyprávět zase svým dětem. A tak snad mluvené slovo nevymizí. To jsem si chtěla rýpnout do těch, kteří nechají své děti celé dny „čučet“ do mobilu nebo hrát hry na počítaci.

A jsem na konci. Spíš bych měla říct: zazvonil zvonec a pohádky je konec. „Vždyť by svět si nudou zoufal bez pohádky.“ – Svatopluk Čech, český básník, prozaik, novinář a cestovatel.

A co vy? Máte rádi pohádky?