Srážka s blbcem

 

Čekám si tuhle na přechodu, až se rozsvítí zelená. Naskočila a já se s dobrou náladou chystám přejít, když v tom profičí kolem mě auťák, div mě nesejme. V okénku jsem ještě zahlédla ruku se zdviženým palcem a zřejmě už jen v mé hlavě uslyšela hurónský smích. No, srážka to nebyla. Vlastně byla. S blbcem. Známe je všichni. Je to druh, který jen tak nevymře. Arogance a ignorance, řekla bych. Stejné to je například, když se chystáte k spánku kolem půlnoci a soused začne na plné pecky pouštět svou oblíbenou muziku. Jasně, každý máme jiný vkus. Ale proč tak nahlas? Že by nechodil do práce?

Srážka s blbcem nebolí na těle, ale na duši. Zejména, pokud se vypravíte za sousedem a požádáte ho, aby hudbu ztlumil nebo dokonce vypnul. „Zalez a neotravuj,“ je jen mírnou formou na vaši prosbu. Většinou se to neobejde bez sprostých nadávek. Napadá mě, proč tito lidé bydlí v činžovních domech a ne ve vlastním baráku? Domovní řád platí pro všechny. Jenže ne každý z nás má na to hned volat policajty a zkouší to vyřešit různými špunty do uší. Normální je domluvit se. Což v devadesáti procentech funguje. Ale co těch deset procent? Herečka a spisovatelka Ivanka Devátá o tom píše ve své knize „Jak jsem se zbláznila“, neboť hluční sousedé ji dostali až do blázince.

Někdy se zase potkáte s člověkem, že nestačíte zírat, jaká moudra z něj padají. Slátanina na entou, kterou kdovíkde vyčetl. Tady zapomeňte na argumenty a vysvětlení, protože narazíte. Tato osoba je totiž přesvědčená o své neomylnosti a sečtělosti, chytrosti a významnosti, že všechna fakta můžete zapomenout. V hlavě se vám honí „kam na to ten člověk chodí?“ a co všechno dokáže splácat bez ladu a skladu do jednoho celku. Přestaňte se divit, přece víte, s kým máte tu čest… Já vím, že je to těžké. Blbec je přesvědčen, že sežral Šalomounovo moudro a čím více ho budete přesvědčovat, že povídá nesmysly, tím více bude útočit s těmi svými polopravdami. Nejlepší je vypnout. Teda v hlavě, ať si kecá, co chce. Já mám na to jeden systém. Starý, ale osvědčený. Jedním uchem sem, druhým tam.

Copak o to, tohle přežijete. Vždyť takového člověka nepotkáváte stále nebo se mu můžete vyhnout. Horší je ale blbec v práci. Když je to kolega, máte zase nějakou jinou eventualitu. Jenže pokud se jedná o šéfa, je to malér. Jedna známá mi vyprávěla, že jim jejich šéf vymýšlí nesmyslné úkoly, které si nedá rozmluvit za žádnou cenu. Třeba tabulky. Líčila mi, že v nich musí ještě barevně odlišovat tržby a další koniny. Vyfasovali dokonce na to pastelky. Polepit obálku nalevo místo napravo. Přihlašovat a odhlašovat se z počítače při jakémkoli vzdálení se z kanceláře, třeba jen do kuchyňky na kafe. Tady už zbývá jen jediné. Počkat si na tu poslední kapku a pak dát výpověď.

Když už jsme u toho pracovního procesu, tak v poslední době se hodně mluví o šikaně na pracovišti. Používá se k tomu dokonce cizích slov jako mobbing nebo bossing. Dobře si vzpomínám, jak se kdysi chtěl šéf zbavit mé kolegyně, a tak jí zahrnoval neúměrným množstvím práce, většinou podřadné, které vůbec neodpovídaly její kvalifikaci. Nezval ji na porady, prostě jí dával na srozuměnou, že by měla odejít. Sama. Zpočátku to ignorovala, byla sama se dvěma dětmi a peníze potřebovala. Ale brzy měla sebevědomí tak nízké, že jinou možnost neměla. Odešla, a zaplať pánbůh, našla dobré zaměstnání hned na první dobrou. Ale její sebevědomí se vzpamatovávalo dost dlouho.

A ještě pár slov k sociálním sítím. Tam má volnou ruku kdekdo. I blbec. A ten prostě neví, že je blbec, jak uvádějí psychologické studie. Já se tedy nikdy do žádných diskusí s takovým člověkem nepouštím, stejně bych to prohrála. Proti jejich agresivitě a namyšlenosti nemám žádnou šanci. Jen tiše zírám, do jakých odborných diskusí se pouštějí. Třeba ti, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že vědí o medicíně víc, než doktor.

A tak bych mohla pokračovat. Blbci byli, jsou a budou. „Nejhorší srážka v životě, je srážka s blbcem. Blbce nikdy neusvědčíte z blbství. Z takové srážky, vyjdete vždy jako největší blbec pod sluncem.“ Jan Werich, český herec a spisovatel. A protože tento citát známe všichni, přidám ještě jeden od dalšího moudrého pána, Miroslava Horníčka: „Ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás.“

A jak to vidíte vy?