Tak se lidé mějme rádi

 

„Babí, to jsou krásní panáčkové,“ volá nadšeně chlapeček asi tříletý v Albertu. Bráška mu přitakává. „Prosím tě, to je lego a toho už máte doma mraky!“ odpoví babička a táhne hošíka od regálu dál.

 „Jo, ale tohle nemáme“, volají oba najednou a drží krabici s legem pevně v rukou. Babička jim ji vezme a vrátí zpátky do regálu.

„Babí, já tě mám lád,“ zašišlá ten mladší.

„Já tebe taky taky,“ nedá se jen tak babička zlomit.

„Mamince by se ti panáčkové taky líbily!“ zkouší to ten starší.

 „Tak jí je koupíme, jo? Měla by strašnoooou radost“ nedá se odbýt mladší. Jak to dopadlo, nevím. Ale u kasy stáli bez lega, takže smůla! Ale krásné to bylo. Hned se mi den jevil hezčí.

Nedávno jsem jela tramvají a naproti mně seděla mladá maminka s holčičkou. Ta držela v ručičce pár kaštánků a najednou se jí rozkutálely po celé tramvaji. Rozeběhla se za nimi a věřte, nevěřte, ostatní cestující jí pomáhali. Vždy ten, kam se právě jeden z kaštanů zakutálel. A protože jich bylo dost, pomáhala skoro celá tramvaj. Bylo to malé gesto, že v lidech to dobro pořád je. Udělalo mi to radost, protože občas mě přepadaly chmurné myšlenky, jak se v poslední době probouzí v lidech závist, nenávist, frustrace. A ač se tomu bráním, seč mohu, některé nenávistné komentáře prostě jen tak přejít nelze.

Nemám nic proti kritice. Ta byla vždy přínosná. Tedy ta konstruktivní. Jenže já mám v poslední době dojem, že se jedná spíše o kritiku, která chce ublížit. Prostě taková ta zlá. Agresívní, nenávistná, plná zášti a vulgárností. Taková, která chce druhého ponížit. Je mi jasné, že takový člověk asi moc šťastný není. Ale kde bere tu svoji neochvějnost a sebevědomí? Většinou jsou takové příspěvky plné gramatických chyb, a tak si říkám, že když už musí někoho urazit, tak aspoň gramaticky správně. No nic. A tak se mi nedivte, pokud se raduji jako malá holka z příhod opačných. Že mě fascinuje svět malých dětí, tak bezprostřední, nevinný, tvořivý a plný představivosti.

Měli bychom si více pomáhat. Nepomlouvat se a urážet se. Jistě, každý máme jiný názor. Ale ten lze vyjádřit i slušně, že? Mám jednu známou, která je tak zklamaná světem a lidmi, že už nikomu nevěří. Tvrdí, že lidé kolem ní jsou zahlceni vlastními problémy a není nikdo, kdo by jí chtěl naslouchat. Viní lidi kolem sebe ze sobectví. Ale já si myslím, že to tak není. Jasně, každý z nás má nějaké problémy, které stejně nakonec musím vyřešit sám nebo sama. To za mě neudělá nikdo jiný. Ale těch, kteří nás poslouchají je opravdu dost. Tedy ti, které mám kolem sebe. Opravdoví přátelé. A ty si člověk během svého života udělá. Pokud je někdo nemá a cítí se opravdu sám, měl by si možná položit otázku, jestli není chyba v něm? Třeba zrovna patří mezi ty, kteří se strefují nenávistnými komentáři do všech, kdo je nablízku.

Ale to už bychom se dostali daleko. Třeba až k narcistům. K lidem, kteří jsou zahleděni do sebe, na veřejnosti se chovají arogantně a pro druhé jim chybí pochopení. Kdyby takový člověk seděl tenkrát v tramvaji, určitě by se pro ten kaštánek nesehnul, naopak by ho odkopl na druhou stranu. Co je mu po té malé holce, že? Napadá mě ještě něco. Znám lidi, kteří se ohání vírou, křesťanskou láskou a tak podobně. Ve skutečnosti mě jejich činy občas překvapí. Pokud vím, tak křesťanská láska je především o pomoci druhým, tedy bližnímu svému. Ježíš dokonce mluvil o křesťanské lásce jako o nejdůležitějším přikázání. A přesto na ni mnozí křesťané zapomínají.  A chovají se s prominutím zcela nekřesťansky. Jestli jim to Pánbůh promine, to fakt nevím. Nebo stačí jen nějaká zpověď?

„Buď příjemný a milý ve tváři, vlídný a zdvořilý ve způsobech, přívětivý a pravdomluvný ústy, vroucí a upřímný srdcem. Miluj a tak milován budeš.“ Kdo to řekl? Přece Jan Amos Komenský, český barokní spisovatel a filozof.

A jak to vidíte vy?