Když nás ovládne smutek
Čas podzimní. Deštivo, listí se líně válí po cestách, a i když hýří všemi barvami, nostalgii a smutek jen tak nezažene. Druhého listopadu jsme ještě navíc slavili Svátek zesnulých, takzvaně Dušiček a při vzpomínání na naše blízké, které už nejsou s námi, se také jen tak nezasmějeme. Naopak. Stýská se nám a rádi bychom, aby byli s námi. Nejde to. A právě proto je nám tak úzko u srdce a kdekomu se chce i plakat. Nemá cenu s tím bojovat, patří to totiž k nám, lidským bytostem. A jak smutek přišel, tak i odejde. To jenom to období a déšť je na vině…
Podíváme-li se do daleké historie, tak i naši předkové vzpomínali na své zemřelé. V noci z 31. října na 1. listopadu slavili Keltové konec léta a nový rok, svátek Samhain. Byl to čas, kdy se duše zemřelých vrací domů a jejich příbuzní jim svítilnami z vydlabaných řep pomáhají na cestě do podsvětí. K tomu se převlékali do hadrů a malovali si obličeje. Připomíná vám to něco? No, jistě. Halloween. Já bydlela v kraji, kde se ve fabrikách zpracovávala řepa na cukr a jakmile začala řepná kampaň, začaly jezdit náklaďáky plné řepy. Moc dobře si vzpomínám, jak jsme číhali u silnice na řepy, které vypadly z vozů. S úlovkem jsme běželi domů a dlabali a dlabali. Takže žádná dýně, řepa to byla! Historickým předchůdcem křesťanských dušiček byly u pohanských Slovanů ritualizované oslavy či hostiny konané přímo na nekropolích, nebo jinak pohřebištích, právě na počest zesnulých předků.
Vraťme se zpátky k tomu smutku. Bodejť by nás nepřepadal právě nejvíce na podzim. Letní paprsky jsou ty tam, je sychravo a ke všemu ta tma! Nejde o žádné deprese, jsou to jen splíny, které s tímto obdobím přicházejí. Člověk trpí únavou, nemá chuť nic moc dělat, je podrážděný a úzkostlivý. U mě se to projevuje tím, že mám problém vycházet z domu, scházet se s lidmi a nejraději si lebedím v křesle s knížkou nebo u dobrého filmu. Málo naplat, příroda to asi tak chce. Jen se podívejte na některé savce. Ukládají se k zimnímu spánku, výkon nevýkon. To jen lidská společnost vyžaduje, aby jel člověk stále na sto procent.
Co můžeme udělat proti podzimní melancholii? Něco přece. Není stále sychravo, ani každodenně neprší, jsou tu i sluneční dny. A to je potřeba využít. Obléknout kabát nebo bundu a vyjít do přírody. Nechat se hýčkat podzimním sluníčkem a možná i obdivovat pestrou paletu listí. Čerstvý vzduch je zázračný a osvěží tělo i špatné myšlenky. A ještě navíc se i lépe spí. Jak říkám, mně se moc nechce do ulic, ale právě setkávání s přáteli u chutného moku zvyšuje dobrou náladu. Takže neváhejme zavolat lidem, které máme rádi, čas na schůzku je právě teď.
Ale jedno je jisté. Smutek zažije čas od času každý z nás. Aspoň si to myslím. Protože je to normální a přirozené. Nemá smysl se mu bránit. Tak, jak přišel, tak zase odejde. Většinou jde o reakci, když ztratíme blízkého člověka, práci, partnera. Být smutný nebo smutná, není špatně. Jde o základní emoci. Znám lidi, kteří smutek považují za slabost a nedávají ho znát za žádnou cenu. Nejsem přece bábovka, že? A tak si hrají na tvrďáky a nás, kteří si občas popláčou, považují za měkkouše. Kdo tohle vymyslel, bůh ví. Psychologové tvrdí, že právě naopak je nutné si smutek dovolit. To znamená sdílet ho s rodinou, kamarády, prostě s blízkými. Nebo se ze svého smutku vyzpovídat deníčku a ještě jednodušší je pláč. Slzy nejsou nepřítel. Naopak, přinášejí úlevu.
A pak nezapomínejme na jednu věc. Dosti podstatnou. A tou je lidská povaha. Jsou tací, kteří bývají smutní málokdy a na druhé straně stojí zase ti, kteří melancholii propadnou velmi rychle. A také trvá delší dobu. Pozor! Nemluvím o depresích, to už je úplně jiná kapitola. Deprese se od smutku a špatné nálady liší tím, že tyto pocity jsou dlouhodobé a ovlivňují činnost člověka, který ztrácí vůli a sílu vykonávat dříve běžné aktivity.
Tak jsme u konce. Pro dnešek. „Smutek odlétá na křídlech času.“ – Jean De La Fontaine, francouzský básník, spisovatel a autor bajek 1621-1695. A ještě jeden citát navrch.„Smutek se rozptýlí s východem slunce. Je jako mlha.“ – Ernest Heminqway, americký spisovatel a novinář 1899 – 1961.
Tak nebuďte smutní. A jak to vidíte vy?
Komentáře
Okomentovat