Pravidla slušného chování

 

No, existují. Tedy pravidla nebo zásady, chcete-li. Ale dnes už mnohá neplatí. Spadly do propadliště dějin. Jak byste nazvali člověka, který si do přeplněného vlaku dá na sedadlo vedle sebe batoh nebo tašku a hraje mrtvého brouka, když okolo něho proudí lidé, kteří by se také rádi posadili. Jste už v jistém věku nebo máte něco s nohou? Co je dotyčnému do toho, máte chodit včas a ne na poslední chvíli. Proto si teď klidně hraje hry v mobilu a ani okem nehne. Ti odvážnější se osmělí a zeptají se ho, jestli by si ten batoh nemohl dát nahoru. Jsou dva druhy. Ten první se otráveně zvedne a strčí ho pod sedačku, nahoru nebo si ho dá do klína, druhý případ nereaguje. No, je pravda, že ten první příklad převládá, protože něco jako slušnost se v člověku probudí. Ale málo platné, stejně máte celou cestu pocit, že jste si dovolila moc.

Podobné je to třeba u bazénu, pokud vyrazíte k moři. Tam také jen těžko najdete volné lehátko. Schválně jsem vyhlížela sousedy, kteří své ručníky pravděpodobně umístili již před svítáním, ale naživo jsem je spatřila až k večeru. Takže příště uděláte to samé nebo jdete raději na pláž. Pokud si chcete v bazénu zaplavat, nic vám v tom nebrání. Osychat holt budete na kraji bazénu. Že mezi pravidla slušného chování patří ohleduplnost? Ale jděte… Jenže je to tak. A k tomu si přidejme loajalitu, úctu a čestnost. Pokud se to někomu nelíbí, má smůlu. Platí to pořád. Aspoň na papíře. Osobně si myslím, že pokud by se tyto zásady předávaly již malým dětem, tak by problém zmizel sám o sobě. Ono už takové to základní, tedy: „Pozdrav, až vstoupíš do místnosti“, stačí.

Nechci být přísná. Ale vadí mi, i když mi někdo začne tykat. Já to nedělám. Tedy, dokud mě o to nepožádá. Je mi jedno, když mě oslovuje hned na začátku křestním jménem, to je příjemné. Ale začít hned s tím „ty“, to mi fakt moc nesedí. Existují na to pravidla, ale ty vem čert. Chybí mi jen otázka: „Mohu vám tykat? Bude to jednodušší.“

Nedávno se mi stala taková věc. Vnučka měla taneční vystoupení a já se šla na ni podívat do Kongresového centra. Hledala jsem místo a jedno jsem spatřila. Sedla jsem si a v dobré náladě očekávala začátek představení. Vtom dorazila maminka s malým děckem a začala na mě křičet. „Vy mi sedíte na místě!“ Krve by se ve mně nedořezal. „Jakto?“, ptala jsem se. Neměli jsme totiž lístky s konkrétními sedadly.  „Dala jsem si sem svetr“, vyštěkla. „Aha, promiňte, já žádný svetr nevidím.“ „Tak jste ho musela shodit na zem!“ pokračovala útočně. Nechci napínat, neshodila jsem ho. Ale byl zaklíněný mezi opěrátkem a já si toho vážně nevšimla. Vstala jsem, svetr vyndala a omluvila se. „Promiňte, ale já si toho vážně nevšimla“ Jenže paní byla v ráži a nešetřila výrazy. Zvedla jsem se a šla o kus dál. A světe, zboř se. To sedadlo rezervovala pro svou kabelku. Víte, mně je to jedno. Ať to místo drží třeba pro mimozemskou návštěvu, mně ale vadí to její chování. Nadávky a útoky, jako bych udělala nevím co. Měla jsem úplně zkažený den, i když vystoupení jsem si zkazit nedala.

Tak to mi vadí. Tedy útoční neboli agresívní lidé. Vždyť to jde přece i jinak, ne? Zrovna tak nemám ráda, když začne někde v domě, kde bydlím, bujarý večírek. Nekonečný. Špunty do uší už jsem zakoupila, ale málo platné, moc funkční nejsou. Takže ráno vypadám jako bych slavila s nimi. No, skousnu to. Člověku nic jiného nezbývá, pokud nechce konflikt. Jen ho napadne, že přece jen ta pravidla slušného chování by se měla vyučovat nejlépe už v mateřské školce, když na to některé rodiny zapomínají. Nebo vyvěsit na nástěnku v domě. I když mezi námi děvčaty, možná by to u někoho vzbudilo jen smích. Asi podobně, kdybyste si dovolili na veselého souseda zazvonit, aby se ztišil, že potřebujete spát, neb ráno máte jednání. „Jdi se vycpat,“ řekl jeden mojí známé. A tak šla. Sice ne vycpat, ale zkusit se vyspat se sluchátky na uších.

Takže asi tak. „Nikoli morálku, ale slušné chování potřebujeme.“ Oscar Wilde, dramatik, prozaik a básník.

A jak to vidíte vy?