Čas

 

Tři písmena, jedno krátké slovo. Jede si podle svého plánu a marně se ho snažíte zastavit. Zatím se to nikomu nepodařilo. A že by nás bylo! Tedy těch, kteří by ho rádi stopli. Nic naplat, plyne jak voda, to známe všichni. Nedávno jsem sháněla dárky na vánoce a za chvíli mě to čeká zas. Čas je ale relativní. Pokud je vám – náct, plyne pomalu, nemůžete se dočkat plnoletosti a pak i těch – cet je pěkným obdobím. Prostě čím jste starší, tak vám čas nehraje do karet. Utíká prostě rychleji, někdy dokonce pádí jak splašený.

Člověk má toho tolik ještě v plánu, kam by chtěl zavítat, co vidět, kam zaletět. Jenže je tu jedno jenže. A to je právě čas. Ten je pořád stejně plný elánu a bez vrásek, zatímco vy během života nasbíráte pár kotrmelců, nemocí a o vráskách ani nemluvím. To že jsem já? Ptáte se v zrcadle, které se škodolibě šklebí. „No jistě, a co by si chtěla?“ Říká a vy si musíte jen povzdechnout. Tak to jen na úvod pro ty, kteří stojí teprve na startu. Máte sny a přání? Neodkládejte je. Věřte mi, že vím, o čem mluvím. Ono to takové „příští rok“ nebo „to mi neuteče“ je jistě pěkné, ale odkládání věcí může vést až k tomu, že to neuděláte nikdy. On vám totiž čas připraví různé nástrahy v podobě studia, práce, rodiny, dětí a dalších povinností a vy si ani nepovšimnete, že to „příští rok“ říkáte vlastně pořád. A pak, když už je vám – sát a konečně by to šlo, přijde rána. Už se na to necítíte nebo doktor zavelí: „Ve vašem věku už vážně ne.“

Prostě čas po padesátce se zrychlí, i když jde samozřejmě jen o iluzi. Máme pocit, že nám s přibývajícími roky něco utíká a snažíme se proto každý den více využít? Nebo máme méně sil a zvládáme tak méně věcí, a tak nám vše trvá mnohem déle? Jedno je jisté. Čas je pořád stejný, nezrychluje se ani nezpomaluje. Mění se jen to, jak ho vnímáme. I když mezi námi, to nemusí vždy souviset s věkem. Nedávno jsem se vrátila z dovolené u moře, kde jsem se cítila fajn, ale uteklo to strašně rychle. Je to tím, že když se nám někde nebo něco líbí, čas plyne rychleji? Samozřejmě, že ne. Ale právě ty chvíle, kdy je nám dobře, chceme zastavit. Proto nostalgicky vzpomínáme na první romantické rande a večerní tanec na pláži, na dětství u babičky, která už není, na lásku a procházky v Paříži nebo v Římě… Jo, jo, to už nikdy nezažiji. I když, kdo ví? No, jasně. Spíš ne. Čas se prostě vrátit nedá.

Prostě čas si s námi hraje. Čekáte na vlak? Má 30 minut zpoždění. Hrůza! Koukáte na hodinky a čas jakoby se zastavil. Sedíte u sklenky vína s příjemnou společností? „Uf, to už je skoro půlnoc? Uteklo to rychle“, dodáte, když vás číšník přijde zinkasovat. A víte co? Přece jen trošku můžeme vnímání času ovlivnit. Rada je jednoduchá. Nenechat si život zešednout. Takovéto to, mně už nic v životě nečeká, jeden den jako druhý, to není správný přístup. Lidé, kteří jsou schopni třeba v sedmdesáti se na něco těšit a plánovat jako ve dvaceti, těm ten čas sice plyne, ale s představou, že ještě něco zajímavého nebo dokonce vzrušujícího mohu zažít.

„Kup si to,“ říkala moje máma i babi, „kdovíco bude zítra“. Nebo „jeď, vzpomínky ti nikdo nevezme“. Už dávno tato slova neslyším, ale mám je zafixována v hlavě a předávám v rodině dál nebo těm, kteří mají zájem to poslouchat. Protože tady platí zákon schválnosti. Jakmile si řeknu, teď ne, není vhodná doba, ale v roce 2500 si to splním, tak se určitě stane něco, co vás zaskočí. Jo, jo, život je nevypočitatelný a spolu s časem nám ani trošku nenaznačí své úmysly. A natož, aby nám prozradil, kdy náš čas vyprší nastálo.

Časem se zabývají vědci, fyzici, básníci i hudebníci. Je to záhadná veličina, nad kterou je třeba se zamyslet. „Není větší škody nad ztracený čas“ – Michelangelo Buonarroti, italský sochař, malíř, architekt a básník. A ještě jeden citát se mi líbí: „Nečekejte. Nikdy nebude ten správný čas.“ – Napoleon Hill, americký autor. A do třetice všeho dobrého: „Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká. Tak to byl prosím moudrý Seneca. Něco na tom bude, nemyslíte?

A jak to máte s časem vy?