To je ale flegmatik!
„Ježíši, to je ale flegmatik,“ slyšela jsem nedávno od své kamarádky. To hodnotila svého přítele, kterého jen tak něco nevyvede z míry. „Už měsíc opravuje střechu na chalupě a pořád není hotová,“ rozčiluje se. „Má na všechno čas a já jen čekám, až začne pršet… a bude nám zatékat do baráku, tak pak se snad probudí,“ lamentuje a její monolog se stupňuje do nekonečných výšin.
Flegmatika prostě jen tak něco nerozhodí. A proč taky? Práce neuteče a proč si přidělávat zbytečný stres. Jenže flegmatik není lenoch. Jen potřebuje svůj čas. Nespěchá a pracuje soustředěně, jen holt svým tempem. Jinak je mírný a vyrovnaný. Velmi často bývá pečlivý a řídí se heslem: dvakrát měř, jednou řež. Často si zachová chladnou hlavu a humorný nadhled a nenechá se stáhnout do víru emocí. Je pasívní, to ano. Ale určitě není lhostejný a líný, jak se často traduje. Jakmile se rozjede, nic ho nezastaví.
Že je to na mrtvici? Já vás chápu. Co když jste cholerik? Tedy úplný opak. To byste asi často vyletěli z kůže, že? Protože vaše povaha je akční, energická a rozhodujete se velmi rychle. Tuhle jsem byla na návštěvě u jedné takové dvojice. „Kape kohoutek,“ řekla Věra. „Už čtrnáct dní,“ dodala pro úplnost a otočila se směrem na Aleše. Úplně jsem viděla, jak se v ní hromadí vztek a lítost zároveň. „Jenže tobě je to jedno, že jo?“ Dodala. Aleš pokrčil rameny a jeho „hm“ ji nadzvedlo ze židle. Ne, nebudu popisovat, jak jsem rychle opustila jejich domácnost. Jen jsem si něco pomyslela o tom, že protiklady se přitahují. Jenže je to blbost. Jak mají ti dva spolu žít? Ona akce, reakce. A on potřebuje klid. Když přijde z práce, sednout si na gauč a pustit televizi. Kohoutek počká. Však nemá nohy. Nejlepší je nechat flegmatika být a jít si zaběhat nebo něco podobného. Že, když se vrátíte, leží pořád na pohovce? No jo, vždyť vám říkám, potřebuje svůj čas.
Flegmatik většinou nechává všemu volný průběh a nikam nespěchá. Je to pohodlné, ale jemu to vyhovuje. S takovým přístupem má vše v životě jednodušší, má klidnou povahu a řeší věci postupně a v klidu, neunáhluje se. Dříve než se rozhodne, tak přemýšlí. Neprojevuje emoce a nenechává se jimi strhnut. Je více spokojený se svým životem než ostatní povahy. Pro někoho se může zdát takový život nudný, ale jemu to vyhovuje. Často od něj slyšíte: „Jsem flegmatik. No a co? Mně je to jedno!“ Nemá cenu ho zkoušet předělat. Je to totiž zbytečná práce. Nejde to.
Kolegyně v práci má přítele. Flegmouše, jak říká. Na všechno má dost času, s ničím si neláme hlavu. Všude chodí pozdě. Na schůzku s ní, ale i na ty pracovní. Jde jí to strašně na nervy, a když mu to začne vytýkat, tak jí odpoví: „Vždyť nejde o život…“ Anebo jiný příklad. Z jedné rodiny. Manželka vrůstala v rodině, kde vládl takzvaně režim. A ona to má v krvi. V tolik a tolik se obědvá, v tolik se chodí spát, den se nemá proflákat… Ale říkejte to flegmatikovi. Což je její manžel. Čas nehraje žádnou roli, obědvá, až když má hlad, spát jak má náladu, den se může proflákat bez výčitek, však se to dožene jindy… Anebo také ne… Když nejde o život… pokračovat nebudu. No, není to jednoduché. To soužití. Ale po letech se už naučili dělat kompromisy. Jakž takž… Někdy to ovšem skřípe…
Tak, co říci závěrem. Možná typické krédo flegmatika – Lidé o mně říkají, že jsem flegmatik, ale mně je to jedno. Anebo ještě slova úspěšné tenistky Karoliny Plíškové: „Vím, že to tak vypadá, že je mi to jedno, že nemám chuť do hry. Jsem introvertka a flegmatický typ, takže nějakou radost nedávám tolik najevo, protože mi to za to často nestojí.“ A to je tenistka s velkým T.
A jak to vidíte vy?
Komentáře
Okomentovat