Jste manuálně zruční?

 

Možná, že to také znáte. Máte přibít skobu na zeď, abyste si pověsili nový obrázek, a místo do zdi kladívkem trefíte tak akorát své prsty. Kape vám voda z kohoutku nebo se ucpe odpad a vy bezradně přemýšlíte, co s tím? Ti chytřejší si na googlu najdou řešení, ale praktická stránka věci je už horší. Pokud se vám to někdy přihodilo, vězte, že jste na tom podobně jako já. Prostě nám nebylo dáno. Tedy shůry. Vítám vás v klubu nešikovných. Tiše závidím lidem, kteří si umí vymalovat byt, sestavit nábytek dle návodu a opravit kapající kohoutek.

Já jsem na tom jako moje máma. Sice jsme měli tátu, ale ten byl na tom podobně jako my, ne-li hůře. Jenže máma měla Čečáka. Tedy pana Čečáka. Kdykoliv potřebovala něco opravit, ustřihnout, zatlouct, vyčistit, volala na mě, abych doběhla pro pana Čečáka. Ten přišel s kufříkem plným mně neznámých nástrojů a než bys řekl švec, bylo hotovo. Kohoutek nekapal, WC neprotékalo a mixér mixoval. Pan Čečák měl zlaté ručičky a byl oproti mému tátovi kouzelník. Jasně, byla tady možnost dojít na OPBH (Okresní podnik bytového hospodářství v dobách před sametovou revolucí), ale ti než by k nám někoho poslali, slavili bychom pomalu nový rok. Čečák přišel hned a za malý peníz opravil vše a ještě s úsměvem. Já pana Čečáka nemám a vše musím řešit voláním na různé firmy nebo obtěžovat rodinu. A tak závidím všem mým kamarádkám, kteří si s malými opravami dokážou poradit sami. A znám i takové, pro které vymalování bytu není problém.

Jak je možné, že někdo je zručný a druhý i kdyby se přetrhl ne? No, hlavu si tím lámat nebudu. „Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc,“ zpívá Jan Werich ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Tak nějak to bude. Neumím si doma nic opravit, protože mám obě ruce levé, jak se říká. Neumím ani plést, háčkovat, vyšívat a šít, což jsem nepodědila ani po své mámě, ani po babičce. Zejména máma byla v tomhle mistr. Nebo mistryně? Celá naše rodina byla jako ze škatulky a v bytě stále nové závěsy, vyšívané polštářky a ubrusy. Už jsem se s tím smířila, že už to lepší nebude. Jen, když si vzpomenu na svá školní léta na základce, poleje mě horký pot. Nejhorší předmět dílny. A to i pro nás, pro holky. „Dejte dřevo do svěráku,“ byla má noční můra. Už ani nevím, co jsme tenkrát vyráběli, ale můj výtvor rozhodně pěkný nebyl. A vidíte, dílny nebo ruční práce mně nešly a ani mě nebavily, zato literatura, dějepis, zeměpis, jazyky, to bylo moje. Do čtení mě nikdo honit nemusel, spíš naopak. „Běž utřít to nádobí,“ křičela máma už asi potřetí. „Jo, hned, až si dočtu stránku,“ volala jsem zpět a nemohla se od knížky odtrhnout.

Tak nějak to bude. Někdo si holt obuje brusle nebo lyže a jede. Další to zkouší zas a znovu a buď trénuje i po několika pádech dál nebo to vzdá. Pro někoho je tanec úžasná zábava, jiný šlape zelí a marně počítá kroky. Pavel vyřeší ty nejtěžší rovnice, Petr ani tu nejjednodušší. Hela je ráda, že zvládne mateřský jazyk, Zlatka se už učí čtvrtý. A tak se tím nemá cenu trápit. Jen mě mrzí, že nemám pana Čečáka. Přiběhl by a za nějaký peníz by opravil vše, co potřebuji. S úsměvem. Pak bychom si spolu dali kafe a řekli si, jak jde život. Možná bych mu nabídla pomoc s referátem pro nejmladšího syna.

Takže jedna rada. Netrapte se tím, že vám něco nejde. Prostě učený z nebe nespadl a každý má jiné schopnosti. A ten, kdo tvrdí, že nemá žádné, neexistuje. Třeba schopnost rozesmát lidi, je velký kumšt. A to se také nedá naučit. Člověk se smyslem pro humor se rodí. To se naučit nedá. A proč si tedy nenechat opravit kohoutek od nerudného řemeslníka a rozesmát ho nějakým vtipem? „Je něco ještě vzácnějšího, cennějšího než schopnosti. Je to schopnost rozpoznat schopnosti.“ Robert Half, americký poradce lidských zdrojů a spisovatel.

A co umíte vy?