Není vám soused sympatický?

 

Nedávno jsem měla schůzku s jednou kamarádkou, která přivedla svou přítelkyni. Neznala jsem ji, ale tak sympatickou osobu jsem už dlouho nepotkala. Hned mi padla do oka. Jindy se mi stal pravý opak. Tedy to, že jsem potkala osoby už od pohledu nesympatické a protivné, že jsem se nemohla dočkat, až zmizím za rohem.

Že by sympatie byla vlastnost, která nám byla dávno do vínku při narození? V žádném případě. Sympatie souvisí s naším chováním. Mám jednu známou, která pravidelně při naší schůzce vyřizuje emaily a SMS v telefonu (pochopitelně soukromé). Jen pro upřesnění jsou toho rázu, jako „tady taky neprší“. A co více, kdokoli jí volá, zůstává s ním na telefonu i přes půl hodiny a já při společné procházce mám jen dvě možnosti. Jít rychleji a obdivovat stromy a krajinu nebo jít vedle ní a poslouchat, kdyže si vymění gumy na zimu u svého auta. Moc to nechápu. Protože ostatní kámošky to nedělají. Buď odpoví stručně, a pokud je hovor naléhavý, řeknou „promiň, ale tohle vážně musím vyřídit.“ Což chápu, také to tak dělám. Dále mě má známá štve svým vychloubáním. Nebo lépe chvástáním. Kdeže to všude byla a pak mi pod nos cpe fotografie ze své dovolené. Ne čtyři, ani pět. To bych považovala na normální. Ale je jich přinejmenším stovka.

Sympatický člověk je přátelský, nesoustřeďuje se jen na sebe, naopak si pamatuje to, o čem jste minule mluvili, zajímá se o vás, vaše strasti i radosti. Sympatický člověk je bezprostřední a veselý. Ten, co si jen a jen stěžuje, co si neumí udělat legraci sám ze sebe, moc sympatií nevyvolává. Nebo lidi, kteří při každé konverzaci vyzdvihují, s kým vším se znají, jsou hloupí a vyvolávají rozpaky. Budí to pravý opak. Averzi. Řekla bych, že jde o jedince, kteří touží po pozornosti a snaží se ukázat, jak moc jsou důležití. No nevím. Tím sympatie opravdu nezískají. Ani ti, kteří rádi pomlouvají. Vy si myslíte opak a rozhodně nechcete pomlouváním člověku ublížit. Nedá se nic dělat, než tuhle debatu nebo spíš monolog utnout.

Krátce řečeno, sympaťáci nás přitahují, vyhledáváme je, pěstujeme styky s nimi, máme je prostě rádi. Ono už samotné slovo sympatie pochází ze dvou řeckých slov a znamená příchylnost mezi lidmi. Zda je nám člověk sympatický, můžeme někdy poznat i beze slov. Ano, i to se stává. Jde o takzvaný šestý smysl, který nám naznačí, že jde o osobu, se kterou si budeme rozumět.

Opakem sympatie je antipatie, která může vyústit až k averzi na některého člověka. Zrovna tak, jak máte averzi na koprovou omáčku, můžete mít averzi na svého šéfa nebo kolegyni v práci. Znala jsem jednu, která měla svou kolegyni v telefonu uloženou pod jménem „tukan obecný“. Ta chudinka jí lezla na nervy už tím, že dýchala. No, snažila se v práci prosadit, byla sebejistá a chtěla na sebe upozornit šéfa. Ale! Nebylo to příliš sympatické, ale zrovna tak byla tato averze k ní přehnaná. Lepší je neposuzovat, neodsuzovat. Nic to nepřináší, naopak nám to ubírá spoustu energie. Víte, pokud vás dotyčný svými skutky nebo povahou dostatečně štve a vytáčí, zabýváte se tím ve své hlavě celý den a to vám na dobré náladě nepřidá.

Taky se vám stalo, že lidé, kteří vám donedávna byli sympatičtí, náhle vzbuzují negativní emoce? Že jste to také zažili? Jde totiž o ponorku. Tedy o ponorkovou nemoc. Objeví se tehdy, pokud trávíme spolu spoustu času. Což se může projevit třeba na dovolené. Smích, který nám donedávna připadal sexy, se náhle změní v nechutné vřeštění a příběhy, které vypráví a které se nám vždy zdály zábavné, se změní v blbiny a nesmysly. Na ponorku prostě pozor. Může tak ukončit letitá přátelství. Někdy stačí společný zájezd k moři strávený v jednom pokoji. Ale to už zabíhám k jinému tématu. A tak končím jako vždy citátem. „Sympatie jsou jako listí na stromech: narůstají a opadávají.“ (Ralph Waldo Emerson, americký filozof, esejista a básník).

A co vy? Jste sympatičtí?