Svět je plný paradoxů

 

Být do hněda opálený se v posledních letech stalo fenoménem. Bronzová pokožka představuje úspěšnost, krásu. Znamená to, že dotyčný trávil dovolenou někde u moře na sluníčku nebo aspoň na solárku. Dříve tomu bylo právě naopak. Šlechta dbala na naprostou bělost kůže, dámy se skrývaly před slunečními paprsky pod slunečníky a těla ukrývaly v dlouhých róbách. Proč? To je jasné… Opálení byli pouze ti, kdo pracovali venku na polích. Urození lidé se poznali právě dle bělostné pokožky. Vzpomínám si, jak jsem se jednou někde v Tunisu bavila s domorodcem a on se mi snažil vysvětlit, že není vůbec hnědý a že má kůži světlou skoro jako já. Pracuje v bance a na slunce nevyleze, jak je rok dlouhý. Já celičkých deset dní polehávala na slunci a chytala bronz, abych se té hnusné běloby zbavila. Ach jo. Svět je holt plný paradoxů. Ten, kdo je hnědý, chce být bílý a naopak. V Číně zase naše průvodkyně obdivovala moje světlé vlasy a hladila mě po nich, zatímco já tiše záviděla lesklou černou barvu vlasů jejích. Proč chce člověk to, co mají druzí?

Život se skládá ze samých paradoxů. V pohádce Sůl nad zlato se říká, že sůl je vzácnější než zlato. Ale obecně to platí jen v pohádce. Pokud by si mohl člověk vybrat, sáhnul by po hroudě zlata než soli. Přitom k přežití člověk potřebuje sůl a zlato nikoliv. Nebo si vezměte toto. Člověk jde na návštěvu nebo na rande a chce udělat ten nejlepší dojem. A tak se všelijak snaží, pitvoří, upozorňuje na sebe a výsledkem je opak. Nikdo totiž nemá rád vejtahy a snaživce. K dalšímu setkání již nedojde neb dotyčný nebo dotyčná měla o nás dojem zcela opačný.

Také strachy a panika, která nás ohrožuje a děsí, nám paradoxně vysílá signál, že tím spíše to máme udělat. Takže máme-li strach promluvit si s někým, kdo se mi líbí nebo rozjet vlastní podnikání je volání po tom, abychom to zkusili. Lidé, kteří trpí stavy paniky a úzkosti z něčeho nebo někoho se učí v psychologii tyto strachy překonávat. Mívala jsem v dětství strach ze tmy a řešila to tak, že chodila spát se slepicemi. Až jsem pochopila, že to není vítězství, ale naopak prohra. Strach jsem překonala, i když pro někoho to může být právě paradox.

Nebo si vezměte jinou věc. Celá západní civilizace žije v nadbytku. V koupelně otočíš kohoutkem a teče teplá a studená voda, lednička praská jídlem a přece poslední výzkumy naznačují, že narůstají deprese a lidé se cítí stále více sami. Rodiny se už nenavštěvují, není proč. Lidé mají všechno a nemusí si pomáhat. V rozvojovém světě by takto nepřežili. Proto žijí pohromadě a pomáhají si. Deprese a smutek neznají.

Anebo si vezměte volbu. Pamatuji doby, kdy v regále byl na výběr jeden jogurt. Dnes nešťastně putuji mezi policemi plné jogurtů a nevím, který vybrat. Paradox, že? Jakmile totiž máme na výběr z více možností, jsme méně spokojeni s tou, kterou si nakonec vybereme. Nebo se podívejte na lidi, kteří jsou skálopevně přesvědčeni o své pravdě. Jedná se o ty, kteří toho pravděpodobně méně ví. Inteligentní lidé jsou plní pochybností, hlupáci většinou ne. V dnešní době se stále dokola mluví o zdravé výživě. Měla jsem jednu kolegyni, která se těmito pravidly řídila a zatímco my ostatní při oslavě chroupali chipsy a pili víno, ona žvýkala slunečnicová semínka a popíjela po domácku vyrobený mošt. Což o to…  Paradox nastal ve chvíli, kdy vážně onemocněla. Ona a ne my ostatní.

A nakonec ještě jeden příklad. Pokud chce člověk někoho najít a nebýt sám, je lepší nikoho nehledat. Jakmile začne člověk cíleně někoho hledat, většinou to nedopadne dobře. Buď nikoho nenajde anebo dotyčný nestojí za zlámanou grešli. Naopak, když je spokojený sám se sebou, láska si najde cestu. Těch příkladů je bezpočet. Známá se snažila seznámit s někým prostřednictvím seznamek, až to nakonec vzdala. A pak toho pravého potkala na letišti, když letěla sama na dovolenou.

Paradoxy v našem životě mají prostě význam a nemá cenu nad nimi vrtět hlavou. „Zajímavým paradoxem je, že když se přijmu takový, jaký jsem, pak se můžu změnit.“ (Carl Rogers, americký psycholog).

A jak to vidíte vy?