O vzdělání aneb „Cogito ergo sum“

 

Tak jsem vám byla zase jednou na cestách. Ne teď, je to už pár let. Seznámila jsem se tam s člověkem, se kterým jsme vedli zajímavou rozmluvu. Slovo dalo slovo a pozval mě do rodiny na večeři. V jedné místnosti seděla stará babička na gauči, něco na způsob tureckého sedu, nic neříkala, tiše mlčela, usmívala se a koukala. Udivilo mě to, protože v této poloze setrvala prakticky celý večer. „Proč si třeba nečte?“ zeptala jsem se. Odpovědí mi bylo: „Ona přece číst neumí.“ V duchu jsem si vybavila svoji babičku s brýlemi na nose a knížkou v ruce. Ó ano, takové pro nás samozřejmé věci jako je právě čtení, jsou ještě někde nedostižným snem. Říkám to proto, že stále více sleduji, jak se dětem do učení moc nechce a jak to vidí jako pouhou povinnost. Umět číst, psát, počítat je dnes samozřejmost. A cesta k tomu občas pro někoho nuda a námaha. A tak si sem tam neodpustím podotknout, že kdysi to zase taková samozřejmost nebyla a někde o tom chodit do školy děti dokonce sní. Víc než o panence Barbie nebo autíčku na dálkové ovládání. Občas musím snést i nějaké ušklíbnutí, ale to se dá vydržet, že?

Ono vlastně vzdělání existuje po celou lidskou historii. Jde o část kulturní evoluce lidí. Zvířata se sice také učí od svých rodičů, ale tady jde jen o instinkt. Vědomé učení a vzdělávání patří až k člověku. Až církev pochopila důležitost učení jako nástroj, který posouvá celé generace dopředu. Vždyť už sám latinský název „educare“ pochází z kořenů, které znamenají „vedení ven“ nebo „vedení vpřed“. Určitě tady nechci vypočítávat, kdo všechno vzdělání propagoval, v které části světa. Byl by to dlouhý seznam jmen, od J.J. Roussea, přes Marii Terezii až k našemu J.A. Komenskému. Jsou to osoby, které pochopili obrovský význam vzdělání.  Jakmile člověk začne namáhat mozek a nutit ho k nějaké produktivitě, začnou se dít věci. Proto jsem použila do názvu právě slova, která pronesl René Descartes: „ Cogito ergo sum,“ neboli „Myslím, tedy jsem.“

Kam až člověk na své pouti došel? Co všechno vymyslel? Bohužel ne vždy věci dobré, někdy i špatné a škodlivé, občas až hrozivé. Jakoby si neuvědomil, že některé vynálezy je lepší nepublikovat. Naopak je skrývat. Aby některého z narušených jedinců nenapadlo je použít ve jménu zla a nenávisti. Ono totiž nejde jen o technické vynálezy, ono jde i o nebezpečné myšlenky. A ty jsou mnohem horší. Jména udávat nebudu, ono už samotné napsání ve mně budí odpor. A to, ať už se jedná o myšlenky osob z dob minulých, tak i ze současnosti. Jsou tu pořád lidé, kteří šíří zášť, nenávist a rasismus. Ale pokud by tito lidé začali studovat dějiny od prvopočátku, tak by museli svoje názory poopravit. Jenže do toho oni nepůjdou. Jednak studium občas „bolí“, žere čas a tím nejdůležitějším argumentem pro ně je, že ani nechtějí. Prostě rasistické výlevy jim vyhovují. A také by se možná dozvěděli, co si vědět nepřejí, jako například to, že i Slované přišli do Evropy z východu a nikdo je nezval. A všechno se museli teprve naučit.

A proto vysvětlujme dětem, jak je vzdělání důležité. Ne pouhé memorování, abych dostal jedničku do žákovské knížky nebo na vysvědčení. Ale proto, aby mě to vyburcovalo k dalšímu studiu, myšlenkám a otázkám. Ano, právě ty otázky jsou moc důležité. A to dětské „proč“ tedy nepodceňujme. Jakmile se vaše dítě ptá, je to na dobré cestě. Pak už mu později můžete nenápadně přisunout chytrou knížku a ty další už si najde sám. Vzdělaní lidé přinášejí do naší společnosti blahobyt a úctu ve světě. Dejme jim možnost, aby svého potenciálu využili doma a neutekli do ciziny. Jasně, na zkušenou ano. Ale pak dělejme vše proto, aby se vrátili a šířili to, co se naučili tam, kde jsou na tom lépe a kde umějí víc. Už moje babička říkala, co ti komunisté blbnou, zavřít hranice, takový nesmysl. Vždyť dřív každý švec poslal svého syna do světa se slovy: „Už jsem tě naučil všechno, co umím, tak se běž podívat k sousedům, jak to dělají tam.“ Nenechme emigrovat naše chytré hlavy tak, jak se to v naší historii vždy dělo. Už od Bílé hory, přes komunismus až doteď.

Problémem Afriky je právě negramotnost nebo jen minimální vzdělání. Do země nepřichází investice, prohlubuje se hospodářská krize, roste korupce, nezaměstnanost a chudoba. Viděla jsem v Keni třídy, kde děti seděly namačkané vedle sebe v dlouhých lavicích, bez školních aktovek, pomůcek a knížek. Jeden učitel na celou třídu, tabule a křída. Zpívaly nám anglickou abecedu. Moc bych jim přála, aby mohly chodit do vybavených škol, aby se mohly vzdělávat a přinesly do své země prosperitu.

A proto si myslím, že by se měl člověk sebevzdělávat celý život, jen tak může udržet krok s pokrokem, jen tak se může dívat dopředu, jen tak si může tříbit myšlenky. A hlavně! Nikdo mu nemůže jen tak něco nakukat. A takových filutů je víc než dost…

Je mi proto líto, že dnes je výuka jen online, že děti nechodí do školy (už zase chodí). Je to málo. Musí sedět v lavicích, konkurovat si, pomáhat si, hrát si, učit se. Je to důležité pro naši budoucnost. Líbí se mi slova Jana Masaryka, která bych si dovolila citovat na závěr: „Pamatuj si, dokud budeme generálům platit víc než učitelům, nebude na světě mír.“ A já se řídím slovy Ralpha Walda Emersona, amerického filozofa, esejisty a básníka: „Každý, s kým se v životě potkám, mě v něčem předstihuje. Tak se od něho učím.“

A jak jste na tom vy?