Existuje spravedlnost? Nebo je to jen iluze?
Říká se, že co kdo zaseje, to sklidí. Tedy, to se říká. Jednoduše řečeno, pokud činím dobré skutky, nezávidím, pomáhám druhým, pracuji, všem přeji jen dobré, vrátí mi univerzum (pro někoho boží spravedlnost) zase jen dobro. To znamená, že jsem odpovědný/á za svůj život. Opakem jsou špatné činy, ale i zlé myšlenky, nenávist…Tam sklízíme zlo. Tedy měli bychom… Prosté! Jen kdyby to opravdu tak fungovalo. Pokud vám někdo ublíží a vy se pak nestačíte divit, jak s úsměvem proplouvá životem, začnete o té spravedlnosti pochybovat. To si vždycky vzpomenu na babičku a její slova, že ty boží mlýny melou, ale holt někdy pomalu. Tak nezbude nic jiného než si počkat. Být trpěliví. I když já si myslím, že mnohem lepší je se tím nezabývat. Špatní a zlí lidé byli vždy, jsou a budou. Zrovna tak jako ti dobří. Lepší je mávnout nad tím rukou (já vím, je to těžké), spolknout hořkost a obklopit se lidmi se „stejnou krevní skupinou“ a žít dle hodnot, které ctíme.
Víte, ona ta spravedlnost jaksi neexistuje. Alespoň v našem reálném světě. Stačí se poohlédnout kousek do historie a začne vás mrazit v zádech. Kolik zlých a krutých skutků lidé ve jménu spravedlnosti vykonali? Katolická církev upálila za pravdu Giordana Bruna i našeho Jana Husa, nacisté ve jménu vyšší rasy zplynovali milióny Židů a dalších oponentů, ani bolševici nezůstali pozadu a klidně nechali řádit Stalina, a tak bych mohla pokračovat. Nekonečný soupis nespravedlností by to byl. Bohužel, pořád je. Jenže žádný soupis psát nechci. Chci psát o spravedlnosti. Byli tito lidé nějak za jejich života potrestáni? Nebyli. A já přesto věřím na ty boží mlýny. Třeba měli noční můry, které je nenechali spát, nebo se jim nevyvedly děti. Trošku slabá útěcha. Život tady na naší planetě je tak trochu džungle. Vítězi jsou ti drsnější, bez skrupulí, bez svědomí.
Jedna příhoda. Po roce 1989 jsem začala pracovat v jedné firmě a měla jsem kolegu. Byl fajn a uměl se v „kšeftu“ pěkně otáčet. Byl to ten typ člověka, který nehledí doprava ani doleva a přičinlivě hromadí majetek pro sebe. Jednoho dne jsem si všimla, že má vyboulenou kapsu a ve snaze, aby byl „jako ze škatulky“, když jedná se zákazníky, jsem ho na to upozornila. Zasmál se od srdce a vyndal z té kapsy balík peněz. Prý z nějakého dobrého obchodu… Nějakého. „A co svědomí?“ zeptala jsem se. „A co to je?“ zeptal se on. Tak nevím. Ztratil se mi v průběhu života z očí. A jestli ho ty boží mlýny dostihly nebo ne, nevím také. A po pravdě se tím vážně netrápím. Kdesi jsem četla, že ta spravedlnost dostihne potomky těch, kteří něco špatného provedli. A to by bylo spravedlivé, aby pykali ti, kteří nic neudělali? Určitě ne.
Asi jste si všimli, že já na spravedlnost moc nevěřím. Ale zase věřím na spoustu dobrých lidí. Kolik jich pomáhá druhým bez nároku na odměnu? Znám jich hodně. Mezi mými přáteli je řada těch, kteří adoptovali dítě na dálku s tím, že těch čtyři sta korun měsíčně je nezruinuje a někomu pomohou třeba vystudovat. Dobrá myšlenka i dobrý čin. A pokud bych byla věřící, řekla bych, že pánbůh se tam nahoře pod vousy usmívá radostí. Víte, když mám pocit, že zlých lidí přibývá, pustím si video, kdy sir Nicholas Winton sedí v sále a z dalších židlí vstávají ty jeho zachráněné děti. On nevěřícně hledí a brečí a já brečím taky. Za slzy se nestydím. Ty tam jsou správně. Protože spravedliví a dobří lidé mezi námi jsou. Asi je jich i víc než těch věčně nasupených, naštvaných, popudlivých. A proto tady ještě pořád jsme a žádná Sodoma Gomora se nekoná. Spravedlnost jako taková asi neexistuje, aspoň v našem světě ne. Co je v těch světech dalších (pokud jsou), to nevím. A dozvím se to (anebo taky ne), až odejdu. Ostatně jako všichni. Dobří i zlí. Spravedliví i nespravedliví.
Na závěr slova mého oblíbeného Marca Aurelia: „Jen jedna věc je cenná na světě – aby člověk strávil život v pravdě a spravedlnosti.“ A k tomu i můj povzdech: „Kéž by to tak u všech bylo, to by se nám krásně žilo.“
A jak to vidíte vy?
Komentáře
Okomentovat