S poctivostí nejdál dojdeš…

 

Ano, toto přísloví zná každý, ale kdo se jím řídí? Většinou bývá zlehčováno a mnohdy zesměšňováno. Platí ještě vůbec? Nebo takhle… platilo to někdy? Ruku na srdce. Kdo z vás si nikdy neutrhl pár třešní ze sousední aleje nebo neodnesl tužku z kanceláře? Asi každý, dovolím si tvrdit. Jenže tady jde o něco jiného. Jedna tužka firmu nezruinuje. Jen si musí člověk říci, kde jsou hranice.

Kdysi jsem pracovala v jedné zahraniční firmě, která měla v České republice pobočku. Dováželo se textilní zboží, jednoduše oblečení. Pan skladník ovšem uskladnil jen půlku přivezeného zboží, druhou část nechal odvést do krámku své paní, která tak měla stále co prodávat. Nákup byl nulový, zato vyšší byly výnosy. Manželé si tak brzy postavili domek, ba i nové auto koupili. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. No, i tady se utrhlo. V další firmě, kde jsem pracovala, byl také jeden šikula. Řídil se prý heslem ještě z dob minulých, a sice „kdo nekrade, okrádá rodinu.“ A tak se dle tohoto hesla činil. Společnost obchodovala s kopírkami, tiskárnami, ale hlavně s tonery do nich. Občas si nějakou barvu do tiskárny vzal, občas koupil za velkoobchodní cenu a poté obvolával stálé zákazníky a nabízel tonery za lepší a výhodnější ceny. Prostě měl za ušima. Člověka jen napadne, jak na to ti lidé vůbec přijdou?

Ať je příčina kdekoliv, jisté je, že dnešními hrdiny nejsou ani čestní rytíři, natož pak Don Quijote de la Mancha. Doba se změnila natolik, že mnozí z nás jdou přes mrtvoly. Prostě příležitostí je tolik a ta dělá zloděje, jak říká další přísloví. Ale zase na druhou stranu jsou tací (a není jich tak málo), kteří najdou peněženku na ulici s velkým obnosem a odevzdají ji na policii nebo tomu, kdo ji ztratil. Tedy pokud jsou v peněžence i doklady. Pokud by se každý člověk řídil jen osobním prospěchem, byl by svět plný zlodějů a podvodníků. A to, zaplať pánbůh, není. V lidské povaze je totiž i soucit a empatie. Prostě nešvary a ctnosti se v nás perou. A poctivost sehrává v lidské společnosti důležitou roli.  Je zárukou dodržování slibů a různých dohod. Na nepoctivost doplácejí jednotlivci, organizace a firmy, ba i celé státy. Jen si vzpomeňte na daňové úniky. Je zajímavé, že pokud jsme někomu na očích, odvaha něco sebrat, co mi nepatří, se ztrácí. Pokud nás však nikdo nesleduje, je tomu naopak. Já sama jsem na procházce našla ležet na dětském hřišti tisícikorunu. Pán, který šel za mnou, tiše konstatoval, že mám štěstí. Viděla jsem to jinak. Šla jsem se zeptat maminky, která houpala dítě na houpačce, jestli něco neztratila. Sáhla si do kapsy a vyděšeně řekla, že v ní měla tisícovku. No jasně, že jsem ji vrátila, i když pán kroutil hlavou. Ještě k tomu výše uvedenému, že když někdo „dohlíží“, má člověk strach něco špatného udělat. Už staří Egypťané umisťovali symbol oka tam, kde nechtěli, aby věc někdo zcizil nebo sprostě ukradl.  Říkali tomu „Hórovo oko“, křesťané měli zase boží oko Prozřetelnosti a v Turecku modré oko nazar.

Jenže ono je to vážně těžké. Ve škole píšete test a ne vždy všechno víte. S povzdechem odevzdáte práci vypracovanou jen do půlky a Ferda, který měl šikovný tahák, odevzdá test na sto procent. No, nenaštve vás to? Zase jsem doplatil na svou poctivost, řeknete si a mnozí z nás se příště zařídí jinak. To, že Ferda má sice za jedna, ale v hlavě nic, vás nepřesvědčí o tom, že podvádět nemá smysl. A jsme zase na začátku. Utrhnout jablko na sousedově zahradě, když oko Hóra nehlídá, zase tak velký přestupek není. Člověk nesmí dělat z komára velblouda. Ale složitě vymýšlet, jak někoho „ošulit“, neetické je a tady by měla vnitřní brzda zafungovat. Je to prostě na každém z nás. Morálka je pro každého něco jiného a každý ji také jinak využívá. Všeho odtud potud, že? Jak říká český spisovatel Jiří Žáček: „S poctivostí nejdál dojdeš, ale je dobré mít přitom v každé ruce bambitku.“

A jak to vidíte vy?