Znáte náš národní strom?
Že se ptám? Jistě, že ho znáte. Je to lípa. Kdysi lidé věřili, že dokáže odehnat zlé duchy a svou energií zbavit člověka chmurných myšlenek. Dokonce v roce 1848, kdy se konal Všeslovanský sjezd v Praze, se lípa stala stromem Slovanů i oficiálně. U nás v České republice známe dva druhy. Lípu velkolistou a lípu malolistou, které se též říká srdčitá. Ale dost teorie a poučování!
To byl jen úvod. Má přítelkyně se totiž rozhodla věnovat k životnímu jubileu své dcery právě něco symbolického, českého. A tak ji napadla právě ta lípa. Jistě se mnou budete souhlasit, že přinést do dvoupokojového bytu opravdovou lípu, byť maličkou, by byl asi nesmysl. I ten malý stromek totiž jednou vyroste a zkošatí a představa, jak se lípa rozrůstá po celém bytě je sice lákavá, ale v podstatě neuskutečnitelná. No, jednoduše řečeno, není to dárek vhodný pro nepřítele, natož pro milovanou dceru. I vidina lipové vůně šířící se obytným prostorem je vábivá, natož šálek čaje připravený z jejích květů, který popíjí spokojená rodina při sledování televizních seriálů, není také špatná idea, ale málo platné, zůstaňme nohama na zemi a všechny tyto myšlenky raději vyžeňme z hlavy.
Jenže! To byste museli znát moji kamarádku Ivanku. „Nemohu-li koupit lípu, koupím aspoň lipku.“ Počkejte, nekruťte hlavou. Lípa a lipka neboli lípěnka není jedno a to samé. Jde totiž o pokojovou rostlinu, která však může být i v létě venku. Pochází z Afriky, a proto se jí říká lipka africká, lípěnka africká či spármánie. Jde o hustý, stálezelený keř, vysoký tři až šest metrů, ovšem při pěstování doma se jeho růst usměrňuje řezem do přijatelných rozměrů.
A je rozhodnuto! Ivanka začala po rostlince pátrat a objevila ji v jednom zahradnictví. Nadšeně jsme si prohlížely fotografie rostlinky a v srdci již zaklíčilo semínko lásky. Den, kdy jsme odjížděly stromek vyzvednout, byl plný očekávání. Pravda, zahradnictví nás trošku překvapilo, nebojím se přiznat i zklamalo. Žádná z přítomných květin (nešlo o lipku) se nezdála zrovna ve formě, ale budiž. Ivanka se zeptala jedné ze dvou žen, pracujících na záhonu, kdeže si má vyzvednout objednanou lipku. Dozvěděla se, že musí počkat, neb prodavačka není momentálně přítomná. No nic. Rádi počkáme. Když dotyčná konečně dorazila, vyzvala Ivanku, aby s ní vstoupila do pralesa. Promiňte, mně to aspoň jako prales připadalo. Hustý porost, že se člověk musel doslova prodírat. Když se opětovně vynořila z porostu a v ruce držela květináč s jakousi rostlinkou, sykla na mě: „Neříkej nic.“ Nic jsem neřekla a ani bych nemohla. Trochu jsem totiž oněměla. Takhle jsem si lipku vážně nepředstavovala. Nechci vás dále napínat, ale ten den jsme o lípěnce stále hovořily dokola. Smutně se na nás dívala a byla na ní vidět lítost, že nás zklamala. „Za ty peníze jsem mohla koupit pořádnou kytku,“ vypadlo nakonec z Ivanky. „No, mohla“, přitakala jsem. Lípěnka zesmutněla ještě víc. No, napínat vás nebudu. Ivanka koupila dceři jinou květinu, ale lipku si nechala. A nebudete tomu věřit! Odvděčila se jí. Krásně se rozrostla, a i když jako lípa nevoní, zaplňuje prostor obývacího pokoje a slibuje dokonce i květy. Dočkat by se jich mohla již v listopadu.
A tak jak byl začátek řekněme přinejmenším rozpačitý, tak konec je dobrý. A lípa (tedy vlastně lipka) se má v bytě mé přítelkyně opravdu k světu, což dokazují fotografie, které mi pravidelně zasílá. A co tedy dodat nakonec? Vypůjčila jsem si slova Františka Nepila: „Kniha je mezi dárky tím, čím je pro nás Říp mezi horami, Vltava mezi řekami a lípa mezi stromy.“
A co vy? Nekoupíte si také lipku?
Komentáře
Okomentovat