Řemeslo má zlaté dno
Zlomil se mi klíč od schránky na
dopisy. Vlastně tak docela nezlomil. Jen jeho plastová část. Minulý týden jsem
si byla dát podrazit boty a zjistila jsem, že tam dělají i nové klíče. Radostně
jsem se tam další den vydala. Klíč mi byl udělán na počkání bez velkých řečí za
90,- korun a já měla po starosti. Když jsem se vrátila domů, klíč jsem
nevyzkoušela, neboť má schránka zela prázdnotou. Až po několika dnech se
v ní zabělala obálka. Ne, že bych se zaradovala, že mi někdo píše (doba
psaní dopisů je už přežitek), ale šlo pravděpodobně o nějakou složenku a ty se
holt platit musí. Vyndala jsem tedy nový klíč a ouha! Ať jsem se snažila, jak
snažila, klíč do schránky nepasoval. Protože právě přišla paní pošťačka,
poprosila jsem ji o pomoc. Znám se a vím, že s mojí šikovností to není nic
valného. Jenže, ani paní listonošce to nešlo. Odpoledne jsem měla cestu do
města, a tak jsem se do opravny vypravila znovu.
Byl tam jiný pán, který zrovna
vyťukával SMS (tipuji to na sms) na svém telefonu. Byl tak zabrán do této činnosti,
že mne ani nepostřehl. S úsměvem jsem tedy vyčkala, až bude volný a poté
mu oznámila svůj problém. No, to jsem si naběhla, vážení! Byla jsem ostře
poučena, že můj původní klíč vypadá jak zřícenina bůhvíkde a co bych jako
chtěla… Snažila jsem se mu vysvětlit, že první pán mě na nic takového
neupozornil, ani na riziko, že klíč do schránky pasovat nebude. Tím jsem pána
rozzuřila jako býka červeným hadrem. Zvedl hlas o oktávu výš a poučil mě o tom,
že pokud si zlomím nohu, už jí také nikdy nebudu mít jako dřív. Tedy
v pořádku tak, abych si mohla vykračovat jako před úrazem. Původně jsem
s ním chtěla o tom diskutovat a bránit šikovné operatéry, ale při pohledu
na jeho nepřátelský obličej, jsem si to rozmyslela. Sklopila jsem hlavu. Vytrhl
mi klíč z ruky a asi tři vteřiny něco s ním dělal. Pak mi klíč vrátil s tím, abych příště
vyšroubovala zámek a přinesla ho. „A vy jste s tím teď něco udělal?“
špitla jsem. Přikývl a dál se mnou nezabýval. Vzal do ruky svůj mobil a
s úsměvem si něco četl. Zřejmě mu došla odpověď na jeho SMS. Co
k tomu dodat?
Klíč s trochou námahy
schránku otevírá a já tedy zámek vyšroubovat nemusím. Bingo. Spíše mi zkazilo
náladu, a to mi věřte, že na celý den, jednání toho řemeslníka, který zřejmě
pořekadlo „zákazník náš pán“, evidentně neznal. A tak se ptám? Je opravdu tak
těžké slušné jednání? Baví pána vůbec jeho práce? Přišla jsem v nevhodnou
dobu? No, otázek je spousta.
Nechala jsem si vyčistit koženou
sedačku v obýváku. Také přijel pan řemeslník. Ale už od výtahu se na mě
usmíval a práce mu šla o ruky, že jsem se nestačila divit. Na cokoliv jsem se
zeptala, odpověděl, ba co víc, odpovídal nadšeně a bez známky toho, že ho mé
otázky otravují. Za dvě hodiny byl hotov. Proč to píši? Protože mě fascinuje
přístup jednotlivých pracovníků k zákazníkům. V příkladech bych mohla
pokračovat, protože jsem malovala byt (lépe řečeno nechala vymalovat),
předělávala koupelnu, montovali mi nábytek, atakdále, atakdále. Byl by to
několikastránkový elaborát.
Mně jde spíše o něco jiného. O
ten přístup. Lidský. Řemeslníci nejsou. Známá věc. Ani nebudou. Učiliště zejí
prázdnotou a do učení se nikomu nechce. Sehnat dobrého řemeslníka je jako
hledat jehlu v kupce sena. A sehnat řemeslníka, který na nás nehází
všechny křivdy světa, je ještě větší kumšt. Co s tím? Nevím. Ale prozradím
vám jednu věc. Vytvářím si jakousi listinu těch řemeslníků, se kterými jsem
byla spokojena a jejich věhlas šířím dále do světa. Naopak na černou listinu se
dostávají ti, které už nikdy neoslovím, a které nikdy nikomu nedoporučím. I
když mezi námi, ono je to stejně jedno. Jak mi jeden pracovník spiklenecky
sdělil, poptávek mají tolik, že si mohou vybírat a nechat se prosit. Málo
platné! Řemeslníci nejsou. A tak mnohdy nezbývá než jen sklopit tu hlavu a
vyslechnout si i nepříjemná sdělení.
A všimli jste si vůbec, že zlaté
české ručičky, už se vůbec neříká. Říkávalo se. Během doby nějak zlenivěly. Ale
když se přece práce povede, může být na ni člověk hrdý. Nebo ne? O to přece
jde. Předvést se. Zejména před takovým neumětelem jako jsem já. A když
k tomu ještě přidám úsměv a dobrou náladu, nemá to chybu. A tak pro
všechny budoucí i stávající řemeslníky jen opakuju moudra našich předků, že
řemeslo má zlaté dno.
A co vy na to?
Komentáře
Okomentovat