Když už se člověku nechce žít
Ne každý to zná. Černé myšlenky,
pocit beznaděje, nekonečný smutek, žádná radost ze života. Kdo ví, o čem je
řeč, pochopí. Ti, kteří to neznají a nevěřícně kroutí hlavou, ať poděkují
svatému Tadeáškovi. Mohou si blahopřát. Neznají nemoc, která se jmenuje
deprese. Nejsem ani psycholog, ani psychiatr a opravdové deprese také neznám.
Ale znám osoby, které tyto černé stavy sužují, a nechce se jim žít. Tak to za
prvé. Za druhé bych zmínila ty, kteří už na tomto světě „přesluhují“. Je jim
kolem stovky, zdraví už jim neslouží a život je stručně řečeno omrzel.
„Nejhorší na tom je“, řekla mi jedna paní, která už do stovky také nemá daleko,
„že zůstanete úplně sám nebo sama.“ Všechny její kamarádky už jsou po smrti a
ona si nemá s kým popovídat. Namítnete, že je to nesmysl. Určitě má nějaké
rodinné příslušníky. Ano, to má. Dokonce pravnoučata. Ale ti mají jiné zájmy a
jiné starosti. A i když prababičku milují, ne vždy ji rozumí a ne vždy na ni
mají čas. A jí chybí nejvíce její vrstevníci, se kterými by mohla zavzpomínat
na staré časy. Četla jsem příběh velmi starého pána, kterého už život tak
omrzel, že se rozhodl odejít „na věčnost“ sám. Odjel do Švýcarska, kde je
eutanazie možná, poobědval rybu s hedvábnou kaší, dal si sklenku bílého
vína a zákusek. A pak odešel.
Nevím, nevím… Já zatím na životě
velmi lpím. No také mi není sto, žejo? Ale stejně si myslím, že to chce kus
odvahy tahle se rozhodnout. Asi něco jiného je nemoc. Jsou lidé, kteří opravdu
trpí. I když současná medicína dělá opravdu zázraky a umí člověku od bolesti
ulevit, jsou případy, na které je i ona krátká. A tady se otevírá téma
eutanazie. Ano nebo ne? Má člověk právo se sám rozhodnout, že už chce odejít?
Z hlediska českého trestního práva je usmrcení na žádost nedovolené a je
považováno za vraždu. Opravdu je to moc složité. Co když zemře člověk zbytečně?
Co když se po nějaké době objeví lék, který nemocnému pomůže? Ale co když ne? A
život takového člověka už není žitím, ale pouhým přežíváním. A pak! Chtěla bych
žít s bolestí, která nikdy nepřestává? Která mi nedá spát, radovat se
z modré oblohy, číst, psát, diskutovat… Jen trpět a trpět. Každý den.
Ano, je to velmi křehké téma. O
tom není pochyby. Ale lidé trpící fyzicky takovým způsobem, že život není ničím
jiným než agonií, by měli mít legální možnost ukončit své trápení. Určitě také
znáte z tisku případy lidí, kteří spáchali sebevraždu. Jako například jeden
nejmenovaný, je jedno odkud. Celý život aktivně sportoval, pak se mu během
jedné vteřiny obrátil život naruby. Skončil na vozíku. Ale aby toho nebylo
málo, tak i s ukrutnými bolestmi. A přestože to nebyl žádný fňukálek a
rval se jako lev, bolesti byly tak obrovské, že přirovnal svůj život
k mučení. A to každý den. Doslova a do písmene. A tak vzal osud do
vlastních rukou. Prostě to bylo nad jeho síly. Snad se na mě nebudou věřící
zlobit, ale on řekl: „Úraz mi ukázal jednu zásadní věc. Bůh neexistuje. Prostě
není.“ Říká se, že Bůh je milosrdný. Proč tedy nepomohl člověku, který by ani
mouše neublížil? Naopak, všem pomáhal. Také moje máma strašně trpěla. Celé své
dětství si pamatuji, jak jsem se v noci vzbudila a slyšela mámu brečet
bolestí a s otázkou „proč já“? No nic. To jen na okraj k tomu tématu
„když už se člověku nechce žít“. Když už si přeje jediné – nebýt.
Nevím, jestli se mám připojit
k touze lidí utéct ze života anebo k těm druhým, kteří se snaží
člověka v životě udržet. A tak snad na závěr citát římského filozofa
Senecy: „Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již
nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým
narozením.“
A jak to vidíte vy?
Komentáře
Okomentovat