Také máte v šuplíku rukopis?
Já píši, ty píšeš, on píše, my
píšeme, vy píšete, oni píší… Ne, to se nechci pochlubit, že umím skloňovat. Tím
chci naznačit, že my lidé, píšeme rádi. Ano, je nás moc. Tedy těch, kteří rádi
píší. Většinou ale jen do šuplíku. Nejdříve to nevadí, ale po čase se
s tím chce člověku „ven“. Dostat své dílko na svět. Tedy, aby si ho
přečetl i někdo jiný. Co s tím? Po dlouhém váhání si vytipujete
nakladatelství, o kterém si myslíte, že tematicky koresponduje s vaším
rukopisem a napíšete průvodní email s přílohou vašeho díla. Chvilku
váháte, než stisknete odeslat nebo enter, ale nakonec tak učiníte a hluboce si
povzdechnete. A je to! Pak už jen čekáte, co se stane. Měsíc, dva, půl roku…
Většinou se nestane nic. Tedy stane se to, že vám nikdo neodpoví. „Musí to být
tak hrozné, že jim nestojím ani za odpověď,“ napadne vás a celý den jste
k ničemu. Občas se stane, že nakladatelství přece jen odpoví. Zamítavě,
ale aspoň něco. Zpravidla vám sdělí, že se jim rukopis líbí, ale… No, možná to
také znáte. Nakonec vám nezbude nic jiného, než se vrátit ke svému věrnému
kamarádovi, který se jmenuje „šuplík“.
A tak se ptám? Existuje nějaké
nakladatelství, které se věnuje právě autorům začínajícím? Nebo těm šuplíkovým?
Kdo jim podá pomocnou ruku a třeba zhodnotí to, co dělají dobře a co špatně?
Každá rada je dobrá. A zrovna tak i zhodnocení. Třeba i negativní. Vše, co
člověka posune dál. Je mi úplně jasné, že nakladatelství dá přednost zavedenému
autorovi. Ten se samozřejmě prodává sám. Nakladatelství tím neriskuje, že
prodělá, právě naopak. Rozumím tomu. Žijeme v době, kdy zisk je důležitým
faktorem. Už i proto, že nakladatelství může existovat dál.
Existuje i možnost vydat knihu
samonákladem, ale to něco stojí. A co následná distribuce? A další věci kolem
toho. Ne každý má tu odvahu a dostatek peněz. A pak co propagace? Kniha sice
vyjde, ale nikdo o ní neví. Jasně, samonáklad může člověku udělat radost nebo
ho může věnovat rodině pod stromeček. Ale to je asi tak všechno. No, nevadí.
Jak jsem říkala na začátku, těch, které baví psát, je hodně. A určitě je to
prima koníček. Člověk se tak může „vyzpovídat“ ze svých problémů, ale i
vyjádřit své pocity, myšlenky. Ano, je to báječná terapie. Vždyť už i ve
středověku si dámy psaly deníky. A taková korespondence význačných osobností
může být i literatura. A velmi dobrá.
Když jsem četla dopisy markýzy de
Sévigné (Rozhovory na dálku), byla jsem nadšena. Tato francouzská šlechtična
psala tyto dopisy své dceři, po které se jí stýskalo. Psala o všem, co se na
dvoře Ludvíka XIV šustlo. Dáma to byla vzdělaná a mne fascinovala již svými
citáty. Za všechny jeden: „Čím více znám lidi, tím raději mám psy.“
A co další korespondence
slavných? Další dopisy? Ano, například Dopisy Olze. Jde o dopisy, které psal
Václav Havel své ženě Olze Havlové. Celkem jich bylo 165. I Karel Čapek psal
své Olze dopisy. Můžeme si je přečíst pod názvem Listy Olze a tady tou jeho
Olgou byla herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová. Soubor dochované
korespondence je z let 1920 – 1938 a odhaluje složitý milostný vztah obou
protagonistů. A víte, že i Július Satinský psal své dopisy Olze? No vážně.
Název je Listy Olge a stojí to vážně za přečtení. „Oznamujem Vám tímto, že Vás
lúbím.“ Pro ty, kteří slovenštinu z nějakého důvodu neovládají, si
dovoluji přeložit: „Tímto Vám oznamuji, že Vás miluji.“
Tím bych udělala tečku za psaním
dopisů s poznámkou „dost bylo Olgy“ a vrátila se zpátky k literatuře.
Tedy ke koníčku zvanému psaní! Do této skupiny bych zařadila všechny psavce,
tedy nás, které tato činnost baví a bude pravděpodobně bavit celý život.
Nevzdávejte to! Tím myslím i grafomany, kterými jsou dle slovníku lidé
s chorobnou touhou psát, pro něž je typické chorobné nutkání psát texty
literárního charakteru. Jen si pište, když vás to baví! Česky, anglicky nebo
v hieroglyfech… Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Někdo rád čte, jiný
zase spisuje. Pro někoho je psaní relaxací, pro jiného posedlostí. Ať to
znamená pro každého něco jiného, jedno mají společné. A to je radost. A o to tu
jde. Tak se nermuťte, až vám zase některé nakladatelství neodpoví a pište si
dál. Třeba na svém blogu. Slibuji, že já si to přečtu.
A co vy?
Komentáře
Okomentovat