Máte trpělivost? Aneb o tom, že trpělivost růže přináší

Já tedy ne. Nemám trpělivost. Vím o tom, a pracuji na tom. Jsem netrpělivá a dokáže mě občas vytočit kdeco. Třeba když musím na někoho dlouho čekat nebo když se někdo nedokáže hned vyjádřit. To mu, chudákovi, skáču do řeči a větu dopovím za něj. Někteří mi říkají, že jsem moc rychlá. Nojo, asi mají pravdu. Tak nějak to bude. Snažím se, seč mohu, být trpělivá, ale někdy to holt nevyjde. Zrovna dneska. Byla jsem nakupovat v Kauflandu a potřebovala nabrat do sáčku brambory. Přede mnou stál pán, jenž k bedýnce nikoho nepustil a vybíral z ní ty nejkrásnější brambory. Vážně vám nevím, jak dlouho. Ale mně to připadalo věčnost. Možná jen deset minut. Nakonec vybral čtyři (ano, čtete správně čtyři brambory) a vítězně je odnesl na váhu.

Možná je to normální, ale já jsem nevěřila vlastním očím. Nakupování totiž nesnáším, a proto jsou moje nákupy rychlé. Dokonce velmi rychlé. Většinou vím, co potřebuji, a to házím do košíku „natošup“. No, nákupy jsou pro mne zkouškou trpělivosti, neb jsem pochopila, že spousta lidí to činí rádo, a tak si zboží prohlíží, přemýšlí o něm a pak teprve po zralé úvaze vloží do nákupního košíku.

Tak vidíte, jak jsem netrpělivá, a přece dobře vím, jak se trpělivost vyplácí. Třeba, když se chce člověk něčemu novému naučit nebo něco naučit toho druhého. Nejde to a má chuť s tím praštit. Ale pokud se ta počáteční nechuť překousne a člověk vydrží, tak výsledek je sladký. Prostě se nezdar v určitém bodě zlomí a já pochopím, jak dál (třeba při studiu nového jazyka) nebo ten človíček, svěřený mi do péče (většinou dítě) náhle prozře a radost je oboustranná. Jak moje, tak toho svěřence. Prostě trpělivost přinesla své plody.

Říká se a také se hodně píše, že naučit se trpělivosti vyžaduje změnu přístupu k životu. Doporučují se nejrůznější meditace typu: „uvolněte se, nadechněte se a na nic nemyslete. Soustřeďte se jen na svůj dech…“ Jenže moji milí! Já to zkoušela, ale prostě to nedokážu. Ten stav klidu mě tolik znervózňuje, že ztrácím opět trpělivost. Ha, ha… Je možné, že jsou i lidé tohoto typu? Co se nedokážou uklidnit a musí pořád něco dělat? My, netrpěliví, trváme na tom, abychom měli vše hned teď. Neradi marníme čas. Ale je pravda, že některé věci nejde jednoduše uspěchat. Když se rozhodnu držet dietu, tak se holt trpělivostí musím obrnit. Za den, za dva, prostě do ideální váhy nezhubnu.

Takže co? Být trpělivý se vyplatí. Dobré věci čekají na ty, kteří si umějí počkat. Začátkem každého roku si píšu na papír své plány pro rok příští. A netrpělivě čekám, že si jejich splnění odškrtnu nejlépe už v lednu. Když nejsou splněny ani v dubnu, ani v červnu, propadám melancholii. Přitom stačí trochu trpělivosti. Ty plány nemusí vyjít ani v prosinci. Ale třeba až za pět let. Hrůza, co? Hrůzou by to nazval jen netrpělivý člověk. Ten trpělivý by si v klidu počkal a zhodnotil, jestli ty plány jsou vůbec realistické.

Co z toho plyne? Mějme trpělivost. Sami se sebou, ale i s druhými. Abychom svojí netrpělivostí neztráceli čas k příjemnějším činnostem zde na naší zemi. A pokud vás zase tato „emoce“ přepadne, třeba při čekání ve frontě v obchodě, myslete na něco hezkého. Než se nadějete, bude stát u pokladny.

Na úplný závěr jsem si ponechala citát Thomase Alvy Edisona, který se mi moc líbí. „Jediná věc, pro kterou ztrácím trpělivost, jsou hodiny – ručičky se točí příliš rychle.“

A vy jste trpěliví?