Umíte být tolerantní?
Přiznávám bez mučení, že
tolerance je strašně těžká věc. Čím jsem starší, tím jsem méně tolerantní.
Přitom by to mělo být naopak. Možná je to tím, že žiji sama a tak se tato
schopnost kamsi vytratila. Přitom je tak důležitá. V každém vztahu,
partnerském, kamarádském i pracovním. Jenže, jak se toleranci naučit?
Sedím si takhle v tramvaji a
čtu si knížku, jak je mým zvykem. Slečna přede mnou náhle vytáhne
z kabelky telefon a začne vyprávět „komusi“ o svých vztazích, o tom, co
měla dnes k snídani a že ta vajíčka byla asi zkažená, protože jí bolí
břicho, o tom, jakého má „blbce“ v práci za šéfa, o tom… Pokládám knihu na
kolena a čekám, až dotelefonuje. Spíše „dohuláká“. Jakoby měla zájem, aby o
jejích problémech věděl celý svět nebo přinejmenším celá tramvaj. Čekám tedy na
ukončení hovoru a cítím, jak roste mé napětí nebo spíše vztek. Slečna
samozřejmě hovor neukončí (má přece toho tolik na srdci) a já mám po čtení. Mám
chuť jí něco říct, ale vrozený ostych mi brání. Ale vztek mám takový, že bych
vyletěla z kůže. Můžete namítnout, že se toho zase hodně dozvím, nebo že
jsem netolerantní. Nojo, už to tak bude. K čemu mi to je být navztekaná?
Slečna je klidná, já nikoliv. Nebylo by tedy lepší slečnu tolerovat? Asi ano.
Tlak bych neměla tak vysoký a do práce bych šla s lepší náladou.
Hranice tolerance si ale klade
každý sám. Jedné mé známé jde na nervy manžel tím, jak dupe. „Všimla sis toho?“
ptala se mě nesčetněkrát. „On nechodí jako normální lidé, on tak podupává a
leze mi tím na nervy tak, že bych ho nejradši praštila,“ dodávala. Co
k tomu říct? Je už alergická na kdeco a možná by se měla zamyslet, jestli
jejich soužití má vůbec nějakou cenu. Vadí jí na něm skoro všechno.
Jak z toho tedy ven? Mluvit!
Milá slečno, můžete prosím mluvit do toho telefonu tišeji? Nebo si to vyřídit
doma? Milý muži, lezeš mi tím svým dupáním na nervy, můžeš chodit tišeji?
Jednou jsem jela se svou kamarádkou ve vlaku na výlet. Celou dobu nezavřela
pusu a byla slyšet po celém vagonu. Za chvíli k nám přišel jeden pán a
striktně řekl: „Můžete, prosím, vypnout to rádio?“ No, kamarádka zmlkla a byl
klid.
Ale tak jednoduché to není. Někdo
je tolerantní více, druhý méně. Samozřejmě tomu více tolerantnímu se žije lépe.
Někdy zase tolerujeme věci, které bychom tolerovat neměli a jindy zase naopak.
Řekla bych, že to záleží na vztahu, který k tomu dotyčnému máme. Znáte
přece pohádky o maceše, která měla dvě dcery. Jednu vlastní, druhou nevlastní.
Té vlastní tolerovala úplně všechno. Té druhé vůbec nic. Tu první milovala, tu
druhou nenáviděla. Takže ono to tak nějak bude. Tomu, koho milujeme, odpustíme
všechno. I to podupávání, mlaskání, zálety, apod. Tomu, na kterém nám nezáleží,
vidíme jen nedostatky a ty nehodláme tolerovat za žádnou cenu. Smutné, ale jednoduché. Pokud mi tedy na
vztahu záleží, měl bych se naučit tolerovat toho druhého. Jeho záliby (to je
jednodušší), ale i chování (to je horší). Ale na to musí být dva. Pokud jeden
z páru je tolerantní a druhý ne, tak to moc smysl nedává. Znám jednoho,
který vše svádí na druhé a nikdy své chyby nepřizná. Ale tady mluvím stále o
toleranci ve vztahu, ať už partnerském nebo kamarádském.
Pokud se vrátím k úvodu
svého povídání, jde spíš o toleranci k okolí. Tedy k lidem, které
neznám. I když tady přece zase fungují nějaká společenská pravidla, ne? Pokud
je tedy respektuji, tak se hodiny „nevykecávám“ do telefonu, když nejsem
v místnosti sama. Nechodím pozdě do divadla a neprodírám se pak mezi
ostatními diváky, hledajíc své místo. Jistě, stát se může cokoliv. Ale měla by
to být výjimka a ne pravidlo. Takže tolerance ANO, ale vše má své meze. Jak se
lidově říká odsud – posud.
A jak to vidíte vy?
Komentáře
Okomentovat