Třináctileté ženy a patnáctiletí muži? Už jste to někdy slyšeli?
Tak jsem se nedávno vracela
z nákupu a čekala na svoji tramvaj. Protože hned nejela, krátila jsem si
čas čtením plakátů a různých oznámení, vylepených na stanici. Jeden mě vážně
upoutal. Stálo na něm asi toto: MODELKY. A pod tímto názvem následovala věta –
hledáme ženy od 13 do 21 let a muže od 15 do 23 let. Nevěřila jsem vlastním
očím. Sice špatně vidím, ale s brýlemi číst problém nemám. No, co vám mám
povídat! Inzerát nebo oznámení (nevím, jak to správně nazvat) jsem si přečetla
několikrát, dokud nedorazila má tramvaj. A v ní jsem přemýšlela, kteří
lidé považují třináctileté děti za ženy a patnáctileté chlapce za muže? Copak
dnešní děti už nejsou dětmi, ale muži a ženami? Tak tomu samozřejmě není a
zkuste mě přesvědčit o opaku.
Já chápu, že dnes je povolání
modelky či modela velmi atraktivní a mnohé dívenky či chlapci o tom sní. Anebo
za tím stojí jejich rodiče? Ať je tomu jak chce, proč proboha nazývají
modelingové agentury děvčata a chlapce ženami a muži! Podle mě je příšerné brát
dětem dětství a tak je předčasně uvádět do světa dospělých.
Vzpomínám s, jak jsem kdysi byla
s dcerou v Chorvatsku. Dceři bylo tenkrát 14 let a sešla se tam parta
lidí, kteří měli děti ve stejném či přibližném věku. Jedna rodina měla dvě
dcery. Obě děvčata byla velmi hezká, jedna blondýnka, druhá černovláska. Ta
černovlasá ale měřila pouhých 164 centimetrů, kdežto blonďatá sestra měla
požadované míry modelky. Její rodiče mi sdělili, že modelkou chce být (bylo jí
14 let) a že s ní objíždějí nejrůznější castingy. Také mi řekli, že do
tohoto snu investovali hodně peněz, protože každá adeptka na modelku musí mít
svůj vlastní katalog s fotkami, který rozesílá modelingovým agenturám.
Takže musí zaplatit nemalé částky fotografovi a poté nechat vyrobit knihu,
kterou je třeba neustále obměňovat a aktualizovat. Oba rodiče mi připadali
docela normální. Otec pracoval jako středoškolský profesor, pokud si dobře
vzpomínám. Chodil ve slaměném klobouku a připomínal mi rybáře Santiaga
z Heminqwayova románu Stařec a moře. Možná se modelkou toužila stát jen dotyčná
dívenka. Kdo ví?
Víte, ono se není co divit! Všude
v časopisech se na nás usmívají modelky (i když ony jsou spíše vážné),
probírá se jejich dobrodružný život, jak cestují, jak jsou slavné, s kým
tráví volný čas, a kolik peněz si vydělávají… Já se vůbec nedivím, že taková
holčina nebo kluk je chce napodobit. Kdyby se dočetli o jiných povoláních, tak
by tomu určitě tak nebylo. Jenže dnes lékař nebo zdravotní sestra nejsou
v kursu. O učitelích ani nemluvě. A tak dívky a chlapci, ženami a muži je
opravdu nazývat nebudu, dělají vše pro to, aby v modelingu uspěli. A když
se jim to povede a naskočí do tohoto vlaku, čeká je mnohdy rozčarování
v podobě předepsané váhy, a tak podobně. Nastane kolotoč, kterému se říká
anorexie a bulimie. Zaplať pánbůh, o tom se nyní již otevřeně mluví a píše.
Možná se mnou nebudete souhlasit,
ale já si myslím, že děti patří za školní škamna (v civilizovaném světě) a měly
by tam zůstat, dokud nedokončí povinnou školní docházku a nedovrší věku
osmnácti let. A místo fotografování v dospělých pózách a oblečení by si
měly hrát a bavit se úměrně jejich věku. Vždyť ono to povolání modelky nebo
modela není stejně na celý život, ale jen do té doby, dokud budou splňovat
parametry současné módy. Co pak? Když většinou na studium čas nemají a tak si
často zavírají zadní vrátka. A mezi námi, tolik Claudií Schiffer nebo Naomi Campbell
zase není. Čímž myslím jejich dlouhou kariéru. Většinou hvězdička zasvítí a pak
zhasne. Já jako matka bych takovou kariéru svým dětem rozmlouvala. Nebo bych se
o to alespoň pokusila. Vždyť ty děti ani nevědí, do čeho jdou!
Na závěr bych si dovolila slova
australské spisovatelky Colleen McCullough: „Nevědomost je blažená, říká se,
ale já tomu nevěřím. Nevědomost je past, která vede lidi k tomu, aby
činili správná rozhodnutí.“
A jak to vidíte vy?
Jo, já odmala sledovala soutěž Amerika hledá topmodelku a celý ten svět mě hrozně fascinoval, ty high fashion pózy a přehlídky. Jenže jsem byla malá (to jsem na modelku pořád) oplácaná holčička, která chtěla být krásná. O tom to je, která holka nechce být ta, za kterou se každý otočí, která je chodící charisma? A dnešní definice krásy holt asi tkví v modelingu.
OdpovědětVymazatLoni jsem se přihlásila do nijak profesionální "modelingové" soutěže, která byla pro holky od třinácti let a od 160 cm, kterou pořádá bývalá miss. Bylo to fajn v tom, že jsem si vyzkoušela chůzi, nakoukla pod pokličku focení a nakonec šla módní přehlídku na jednom plese. Zase, z rozhovorů s danou bývalou miss a vůbec celé té zkušenosti, mi došlo, jak strašně povrchní to je. A že pro někoho je tenhle nudný, ale barevný a povrchní svět celý život, kterého se nechce vzdát.
Nicméně už vím, jak přijít do místnosti jako "osobnost". Nést se s hlavou vztyčenou a zahodit ostych. Vzala jsem si z té zkušenosti přesně to, co jsem potřebovala, je ale pravda, že ne každý to dokáže a zvlášť v tom "profesionálním světě", tedy byznysu, to hodně neúplných hledajících se dětí může nehezky srazit na kolena.
To, co tady píšete, je pravda. Souhlasím s Vámi. Pro někoho je nejdůležitější věc na světě, jak vypadá, ale věřte mi, že někdy "fluidum" je docela něco jiného. A to vyzařuje třeba i z někoho, kdo nemá ty pravé míry a přesto zaujme. Ono, když se podíváte na dnešní modelky, tak jsou všechny přes kopírák... No nevím, tak to vidím aspoň já :-)
Vymazat