O přátelství ještě jednou

„Opravdový přítel je ten, který jako první přijde, když celý svět odejde.“ Tuto větu jsem si vypůjčila od neznámého autora proto, neboť si myslím, že vystihuje podstatu přátelství. A přátelství je pro život moc důležité. Určitě vás napadne, proč tedy o tom diskutovat, potažmo ještě psát. Jenže já si myslím, že to význam má. A že přátelství je třeba skloňovat ve všech pádech.

Znám jednu pětadevadesátiletou paní. Fyzicky i psychicky je na tom dobře, má milující rodinu, ale čeho je jí nejvíc líto a co jí nejvíce chybí, je to, že už nemá přátele. Tady na tomto světě. Všichni už totiž zemřeli a zůstala ona jediná. Rodina je sice fajn, ale nesdílíme s ní všechny myšlenky, pocity ani problémy. Od toho jsou tu právě přátelé. Ženy je potřebují snad ještě o něco víc než muži. Aspoň si to myslím. Právě ony mají potřebu sdělit své dojmy, ale i trápení, své kamarádce nebo přítelkyni. Nechcete od ní ani žádné rady ani moudra, jde jenom o to vyslechnutí. A pochopení. Věřte mi, že se pak člověku uleví. Už jen ten pocit, že vás někdo chápe! Že můžete říct opravdu vše, co si myslíte! Že si nemusíte lhát do vlastní kapsy! Proto je přátelství tak důležité.

I přátelství je vztah, pouze jiným způsobem. Asi se vám to bude zdát podivné, ale opravdových přátelství není mnoho. Hodně lidí má spoustu kamarádů, spíše bych řekla známých. To určitě není na škodu. Můžeme s nimi zajít do kina, do divadla, sportovat, zvlášť pokud žijeme sami a nemáme rodinu. Jenže tohle není opravdové přátelství. Sklouzne po povrchu a uvnitř nic není. Opravdový přítel je člověk, na kterého se můžeme spolehnout. A to stoprocentně. Existují „přátelé“ (rádoby přátelé), kteří jen berou, ale nic nám nedávají. Jsou to takoví ti vysavači energií, zahlcují nás problémy, negativitou, nespokojeností, kritikou… Po schůzce s nimi máte chuť vyskočit z okna. Tak se vám zdá život černý. Samozřejmě je to nadsázka a já přeháním. Nicméně tací lidé opravdu existují. Na oplátku vám nedají nic. Nejsou totiž empatičtí. Ozvou se jen tehdy, když potřebují oni. Naše problémy je nezajímají. A proto musí být přátelství vzájemné. Opravdovému příteli nebo přítelkyni se můžeme svěřit i s věcmi, na které nejsme zrovna hrdí. Opravdový přítel si je nechá pro sebe a bude mlčet jako hrob. A nejenže se mu můžeme svěřit s každým tajemstvím, ale i s našimi úspěchy. Opravdový přítel má totiž z našich úspěchů radost a přeje nám je z celého srdce. Závist nebo další negativní emoce tu nemají co pohledávat. Naopak. Měli by se s vámi radovat z vašich vítězství a podpořit vás, když je třeba.

A tak, když se nad tím zamyslíme, kolik z našich „přátel“ a „kamarádů“ to dělá, smrskne se jejich počet třeba jen na dva. Ale víte co, on stačí třeba jen jeden opravdový kamarád než deset známých. Tím vás nechci navádět, abyste neměli známé. Sama jich mám dost. Jen se snažit rozdělit, kdo je kdo… A co od toho kterého mohu očekávat. Vědět, kdo je ten, komu mohu stoprocentně důvěřovat. Znát, na koho se mohu v případě nouze obrátit.

Také jsem měla jednu dobrou kamarádku. Většinou jsem od ní přebírala názory. Byla pro mě příkladem a tehdy mne nenapadlo myslet vlastní hlavou. Jednou jsem to udělala. Řekla jsem svůj názor, který bohužel nekorespondoval s jejím pohledem na věc. A bylo zle. Odmlčela se. Bylo mi to líto. Vždyť naše přátelství trvalo dvacet let. Protože nebrala telefony, napsala jsem jí dopis. Neodpověděla mi. Dluží mi odpověď doteď. Mrzelo mě to. Dnes už ne. Ono to opravdové přátelství totiž nebylo. Jen mi trvalo dlouho, než jsem to pochopila. Má další rádoby přítelkyně na mě neměla nikdy čas. Tedy, když jsem to já potřebovala. Když potřebovala ona, bylo samozřejmé jí být k dispozici. No však se nadarmo neříká, že „v nouzi poznáš přítele“. 

A proto vybírejte opatrně své přátele. Dávejte, ale také berte. Prostě jak říká Elbert Hubbard: „Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád.“

A co vy na to?