Má se člověk přemáhat?

Tak jsem vám nedávno slyšela od jedné známé: „Sice se mi tam moc nechce, ale než bych o tom polemizovala, tak se raději přemůžu a pojedu tam s ním…“ Co jako? Nikam se mi nechce, ale pojedu… Abych nečeřila vlny. Co je tedy lepší? Už samotné to slovo „přemáhat se“ mi nahání hrůzu. Základem asi bude námaha, tedy něco, k čemu budu muset vyvinout patřičnou námahu. Tu většinou vynakládám, když něco strašně chci, ale když nechci? Tak za prvé si člověk řekne, že pro jednou se nic nestane, ale za druhé se v něm probudí strach z toho, udělám-li to jednou, tak tím spíše podruhé, potřetí a pak už jaksi neustále.

Asi takhle! Záleží to na tom, jestli to za to stojí. Například mě rodiče nutí ke studiu na vysoké škole a já jim nakonec vyhovím, tedy přemůžu se a jdu do toho. Někdy je to ku prospěchu věci a nakonec mě studium začne bavit. Jde o případy, kdy se učím rád, jen jsem se ocitl v období, kdy bych chtěl vydělávat peníze, abych si mohl koupit to nebo ono. Pokud mě učení nebaví nebo dokonce přináší deprese a nechuť, je lepší jít od toho. Ať se máma s tátou zlobí, nakonec to pochopí. Možná! A pokud ne, jejich chyba. S vidinou lékaře nebo právníka se budou muset rozloučit.

A co třeba pokud jde o rodinný výlet? Třeba do hor, které já bytostně nesnáším. Možnosti jsou zase dvě. Odmítnout a čekat, že to ten druhý pochopí. Ale spíš to nepochopí a nastane dusno. Podle mě zbytečné. Tady bych volila spíše tu druhou možnost. A to přemoci se a jít. Tedy pokud mám obě nohy zdravé a nemusela bych do kopce stoupat s berlemi. Mám totiž naději, že se pak zase přemůže můj protějšek a pojedeme k moři. Společně. Ono takovéto „přemáhání se“ bych nazvala spíše vyhověním a empatií. To bych měla být empatická, aby vztah fungoval. Tedy dobře. O nefunkční vztah nikdo moc nestojí. I když na druhé straně dívat se na kyselý obličej celou cestu… No nevím. To si asi člověk musí rozhodnout sám!

Ale tam, kde bych viděla smysl, je přemáhat některé emoce. Třeba strach. Někdo chce třeba podnikat. Touha je velká, ale strach ještě větší. Z čeho? Z neúspěchu. Ze ztráty peněz, které do toho vložím. Ze ztráty rodiny. OK. Nemusí to vyjít. To je potřeba si připustit. Ale svět se nezboří. Porážky totiž učí člověka bojovat. Ale tím vás proboha nechci navádět k podnikání. Já jen, že znám několik lidí, kteří svůj strach nepřemohli ke škodě nás všech.

Také strachy, jako je bát se pavouků, hadů, myší nebo psů je třeba překonat. Aspoň se o to pokusit. Já se pokusila, ale strachu se nezbavila. Ale přemohla jsem se a zkusila to. Že to nevyšlo? Třeba jindy. Další věcí jsou návyky. Některé je také třeba překonávat. Třeba kouření. K čemu mi je? Co mi dává? Pocit štěstí? Nenamlouvám si to jen? Celý byt páchne kouřem, oblečení nestačím prát, do peněz ty cigarety lezou… Nebo vezměte si jídlo! Mám hlad? Najím se a za chvíli už zase koukám do ledničky, co bych snědl. A pak se divím, jak moje váha stoupá. Tedy, pokud jsem k sobě upřímný, pokud ne, na váhu nestoupám. Není lepší se přemoci a mít své chutě pod kontrolou?

Kdy má ještě smysl se přemáhat? Třeba, když chcete někoho pozvat na rande. Zdá se vám, že je pro vás příliš krásná? Příliš chytrá? No, zavřete slovo „příliš“ do šuplíku a zkuste to. Přemožte se! Vždyť přece víte, že odvážnému štěstí přeje. Ale zase z druhé strany? Dostali jste pozvání na rande a vám se nechce? Tak nechoďte. Tady žádné přemáhání se nemá smysl. Stejně by to nedopadlo dobře.

Mám se tedy přemáhat a jít s kamarádkami do vinárny? I když víno nepiju? No bože, jestli jde jen o tohle, tak si dáte minerálku. Spíš jde o to, jestli máte chuť se s holkami sejít? Pokud ano, tak jděte! Pokud ne, smysl to nemá. Asi přijdete o pár kamarádek, ale potřebujete je k životu? Nescházíte se s nimi jen pro to, že je to letitý rituál? Všechno koneckonců záleží jen na vás samotných. Tak se nevymlouvejte. A pokud myslíme, že „něco“ nebo „někdo“ stojí za to, tak se přemožme a jděme do toho. Ale pokud ne, je lepší dát zpátečku.

A co vy? Přemáháte se často?