Jaké máte rádi filmy?
Tak jo. Už je tu zase filmový
festival v Cannes. Alain Delon dostal cenu za celoživotní dílo, i když
protesty za strany americké organizace Women and Hollywood byly silné. Nakonec
Alain cenu dostal a myslím, že oprávněně. Hodnotí se totiž jeho filmová kariéra
a ne osobní život a názory. A pak! Kdo by z mé generace Delona nemiloval?
Černého tulipána jsem viděla asi šestkrát a klidně si ho pustím po sedmé.
Krásné herečky na festivalu se předhánějí,
která si oblékne svůdnější šaty, a zvědavé čtenářky se o tom mohou dozvědět
hned z několika zdrojů. Ano, píše se o tom všude. Více než oblečení
atraktivních dam je divák samozřejmě zvědav na filmy, které se na festivalu
objeví. Vždyť právě kvůli nim se festival koná. Tedy kvůli filmům, ne kvůli
krásným šatům. A tak svá filmová díla představí režiséři jako Tarantino, Jim
Jarmusch nebo Pedro Almodóvar. A jsme u toho. Jaké máte rádi filmy? Na co
chodíte do kina?
On je totiž vkus diváka odlišný.
Asi to souvisí s dobou a s pohledem na svět. Moje generace obdivuje
zřejmě úplně jiné snímky než generace dnešní. Tedy většina. Abych zase
nepaušalizovala. Pro mě byl obrovský zážitek film s Robertem Redfordem a
Barbrou Streisand „Takoví jsme byli“ nebo „Velký Gatsby“ se stejným hercem.
Tedy Robertem. Mně se prostě v kině líbí filmy, které i po návratu domů ve vás
neustále „běží“ a jsou zážitkem na celý život. No, asi trochu přeháním, ale vy
mi rozumíte, že? Zrovna tak jsem hltala filmy historické (Kleopatra, Boj o Řím,
Romulus a Rémus, Dekameron, Sedm statečných…). A filmy s Marcellem
Mastroianni a Sophií Loren jsou pro mne stále super podívanou. Myslím si totiž,
že italská a francouzská kinematografie je naprostou jedničkou. Jasně, trefili
se do mého vkusu. Tím to asi je. I dnes si vybírám filmy dle země, kde vznikly.
Tedy většinou. Ano, také jsem někdy zklamaná, ale znám se, a tak sázím na
jistotu.
Co mne ale překvapuje, je to, na
co se mladí dívají dnes… Tak třeba horory. Určitě jsou některé z nich
výborné, ale já se na ně nedívám z jednoho prostého důvodu. Bojím se
totiž. A nechci strávit noc s rozsvícenou lampičkou u postele a zamčená
v ložnici. Při sebemenším zvuku se mi rozbuší srdce, že nemám daleko
k infarktu. A ty sny! Cesta na toaletu s baterkou mne přesvědčí, že
tohle už nikdy více! Ne, nechci, děkuji.
A tak mne napadá, proč se lidé
tak rádi bojí? Nedává mi to totiž smysl. Že by adrenalin a emoce? Vážně nevím.
Jedna dobrá kamarádka mi řekla, že hororové filmy ji baví, protože jsou
zábavné! Bingo! Prý ty své emoce a strachy sleduje na gauči v obýváku,
tedy v prostředí důvěrně známém a bezpečném. Tudíž není důvod se bát.
Sci-fi také patří mezi oblíbené.
To chápu daleko více. Kdo z nás by nechtěl poznat, co bude v daleké
budoucnosti, jak budeme my lidé vypadat, jak budeme žít (jestli budeme vůbec
existovat), jak budeme dobývat vesmír… To beru. Také se bojím, ale méně. Takový
film mne přinutí k zamyšlení. Tedy občas. Pokud ho shlédnu, což není zase
také časté. Já se raději bavím. Třeba s Christianem Clavierem
v komedii Co jsme komu udělali a přiznávám bez mučení, že i pokračování se
mi líbilo. Možná to bude tím, že se raději směju, než pláču a že mám raději
filmy optimistické než pesimistické. Ona totiž už samotná realita (politická
scéna) moc optimismu nedává. Tak proč ji ještě vyhledávat? Ale pardon, nikomu
to nevnucuji. Jde pouze o můj soukromý názor nebo pohled na svět, chcete-li…
Také americké komedie mi nic
neříkají. Tedy ty z posledních let. Samozřejmě „Někdo to rád horké“ si
nenechám ujít nikdy. Jenže to je klasika! Asi to bude tím, že už jsem „stará“
nebo nerozumím tomu humoru. Ono je to stejně jedno. Film je tady pro diváka a
ten si může vybrat, na co půjde. Jednu výhodu ale mám. Na filmy, na které
chodím já, není nával… Mohu se tak
pohodlně uvelebit na sedačce a na druhou položit kabelku. Sedadlo je totiž
prázdné, ne-li většina z nich.
A tak na závěr citát Miroslava
Horníčka: „Každý má svůj zrak a svá slova. Každý vnímá jinak ulici, film, les,
člověka, všechno.“
A co vy?
Komentáře
Okomentovat