Učitelé a žáci, aneb chodíte rádi do školy?
Chodíte nebo chodili jste rádi do
školy? Tato otázka je úplně zbytečná, protože povinná školní docházka je u nás
zavedena už od dob Marie Terezie. A že škola hraje důležitou roli v životě
dětí, platí bezesporu pořád. Tedy především škola základní. Jenže ono to
všechno začíná mnohem dříve. Vlastně už v mateřské škole. Většinou je
začátek doprovázen pláčem a pěkným traumatem odloučení od maminky (i když jsou
tací jedinci, kterým se ve školce líbí už od prvního dne), ale po nějaké době
si malý človíček zvykne a chodí do školky docela rád. Některý vice, některý
méně. Proč tomu tak je? No jistě, záleží na tom, jakou paní učitelku dostane.
Pokud je laskavá, milá a přívětivá, stává se pro malého žáčka vzorem. Děcko ji
napodobuje a doma si na paní učitelku hraje s panenkami (většinou
holčičky). Pokud je ale paní učitelka nepříliš empatická, se sklonem
k velení, pak je to o poznání horší. Pravděpodobně si dotyčná plete
mateřskou školu s vojenskou jednotkou. Jistě, autorita je nezbytná. Ale té
přece nedocílím udílením rozkazů. Současná paní učitelka má za úkol děti
vzdělávat, to znamená připravit je na vstup do školy základní. A věřte,
podaří-li se to, děti se do „základky“ těší a na mateřskou školu vzpomínají
s láskou. Zejména pak na paní učitelku.
Dalším stupněm vzdělávání je už
zmíněná škola základní a o její důležitosti se nedá pochybovat. Tady se může
žák hodně motivovat nebo v opačném případně na školu zanevřít. Zatím ale
pořád mluvím o roli učitele a zapomínám přitom na žáka. A že ten se
v průběhu posledních deseti let změnil, je třeba konstatovat. Žáci jsou
prostě jiní. Život jim nabízí jiné možnosti, například počítačové hry. Děti
jsou méně ukáznění (jasně, když je dítě středobodem rodiny), méně snaživí
(všechno je nuda), více agresivní (ach, ty filmy!), a tak bych mohla
pokračovat. Prostě mají odlišný životní styl a učení určitě nepatří mezi ty
největší priority. Ale samozřejmě nechci paušalizovat. Jsou i tací, kteří chodí
do školy rádi. No, a důležitou roli zde hraje zase pan učitel nebo paní
učitelka.
Ten na prvním stupni hravě
v dětech rozvíjí jejich přirozenou zvídavost a aktivitu, umí je správně
motivovat a vyučuje danou látku zábavně a poskytuje dětem pocit důvěry a
bezpečí. Učitel na druhém stupni svoji roli rozšiřuje a snaží se zaujmout. Tak
například matematika se nedá naučit, té je třeba porozumět. A o to musí správný
učitel usilovat. Dále by se měl zaměřit na individuální stránku žáků. Protože,
pokud učitel objeví, že Jirka není sice na matiku, ale úžasně zpívá, stačí ho
nasměrovat správně na tu kterou střední školu. A Jirka na něj po zbytek života
s vděčností bude vzpomínat. Pokud tedy učitele opravdu zajímá každý
jednotlivec, tak pracuje správně a žáci na něj určitě nezapomenou. Pokud si
chce ovšem jen hodinu odučit, tedy odříkat předepsanou látku, tak to moc velký
smysl nemá. Ani pro jednu stranu.
Teď odbočím. Já v první
třídě pořád dokola četla slabikář a doma se mnou nic nezmohli, když mi nabízeli
i jinou četbu. Až tehdy, když máma došla za mojí paní učitelkou a ta mi
doporučila i čtení dalších knih, jsem uposlechla. Tak vidíte, jakou sílu a moc
má správný učitel nebo učitelka.
Ano, dál bych mohla pokračovat
pedagogy na škole střední, v učilištích, na školách vysokých nebo o
syndromu vyhoření učitelů. Také o jejich ohodnocení. Ale to nechci. Takže
závěrem slova učitele národů Jana Ámose Komenského: „Jediným učitelem hodným
toho jména jest ten, který vzbuzuje ducha svobodného přemýšlení a vyvinuje cit
osobní odpovědnosti.“
A jaké máte zkušenosti vy?
Komentáře
Okomentovat