Máte smysl pro humor?

Určitě mi dáte za pravdu, že je lepší být ve společnosti s lidmi, kteří srší humorem, neberou se až tak vážně, než s lidmi neustále zamračenými, takzvanými „bubáky“. Jenomže ono to s tím humorem není jen tak, s ním se člověk už musí narodit. Žádná škola na to není, a i když se někdy o to člověk snaží, stejně to vyjde naprázdno. Také je potřeba oddělovat dvě věci. A to, že existují lidé, kteří ten humor vytvářejí a pak ti, kteří se tomu smějí. Ta třetí skupina, takzvaných bručounů, se těchto hrátek nezúčastňuje. Jednoduše jsou ti, kteří se rádi zachechtají a ti, kterým smích nedělá dobře. Nebo mu spíše nerozumí. A pak také není sranda jako sranda. Třeba o takový humor, který dokáže i urazit, asi nikdo nestojí. Používají ho lidé se sklonem ke kritizování a manipulací s ostatními lidmi. Je ostrý a agresívní. Takovým typickým příkladem je situace, když někdo vypráví mezi přáteli trapnou historku o někom jiném.

Pak je tu další typ humoru. Používají ho lidé, kteří mají jediný cíl. Pobavit všechny kolem. Potřebují obecenstvo. Ve školách jsou to „třídní šašci“ a neobejde se bez nich žádní legrace. Ale pozor! Pokud nemají dostatečný počet posluchačů, může se jednat o lidi smutné, někdy až depresivní.

Úplně nejlepší je smysl pro humor s nadhledem. Majitelé tohoto druhu mají vzácnou schopnost nazírat na všechno z té lepší stránky a nebrat sebe ani život příliš vážně. Jde o lidi, kteří jsou velmi pozitivní, a jejich společnost je vyhledávaná. V každém případě je smysl pro humor jednou z nejlepších vlastností člověka, který mu umožňuje se spontánně smát, i když je třeba sám. Je kořením života. Pomáhá mu to dokonce řešit i nepříjemné situace. Lepší je být srandista než škarohlíd. Já osobně mám legraci moc ráda a s lidmi, kteří to mají podobně, kamarádím. No, nasmějeme se kolikrát takovým blbinám, že kdyby nás slyšel některý z diplomovaných pochybovačů zdravého rozumu, zavolal by hned do blázince. Znám jednoho, kterého jsem za celý svůj život neslyšela se zasmát (lépe zachechtat) od srdce. Ať byla situace vtipná jakkoli, zachoval studenou tvář, i když… No, párkrát jsem u něj zahlédla něco jako náznak úsměvu. Bylo to krátké škubnutí levým koutkem úst, asi vteřinu a opět stoický klid.

Ještě mě napadá, že existuje rozdíl mezi vtipností a smyslem pro humor. Vtipný člověk neustále vymýšlí vtipy, a když si zlomí ruku, tak si ze sebe udělá klidně legraci. Ostatní lidi rozesměje tím, že ze svého neštěstí udělá komedii. Ten druhý, který má smysl pro humor a zlomí si ruku, se své situaci zasměje a nebude se tím dále zabývat.

A pak je také humor, řekla bych národní. Co je k smíchu Angličanovi, nemusí být směšné Francouzovi. Také my, Češi, máme specifický druh humoru a ne každý ho pochopí a ne každý mu rozumí. Ale jedno je svatá pravda. To, že my ženy, oceňujeme muže se smyslem pro humor. Určitě je to bod navíc. Sice se za atraktivním fešákem každá otočí (jde totiž o biologický instinkt), ale pokud je nudný, je vyměněn za někoho, s kým je legrace.

A vůbec! Lidem, kteří se dovedou zasmát z plných plic, se lépe žije. A přesto je mezi námi spoustu takových, kteří berou život, ale hlavně sami sebe, příliš vážně. A proč? Smích nic nestojí a je úžasným zpestřením života a dokonce se říká, že prodlužuje život. Tak proč se nesmát? Nebo nechcete déle žít? A taky humor spojuje. Zábavné lidi každý vyhledává, protože dokážou zlehčit jakkoli těžkou situaci. A já věřím, že nás, kteří se raději smějeme, než pláčeme, je víc. „Humor je totiž,“ jak říká Jan Werich, „boj s lidskou blbostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat.“

A co vy? Smích nebo pláč?