Vánoční rozjímání

A už je to tady zase. Čas vánoční. Čas, který (ať už chceme nebo ne) nás nutí k přemýšlení. Nebo spíše k rozjímání. Ano, je to čas nostalgie, vzpomínek a ztracených přání.

Tak mi dovolte pár vzpomínek i z mé strany. Při psaní občas zamáčknu slzu, občas se zasměji, ale tak to má asi být. Vzpomínka první. Rodiče už nemám. Táta umřel v roce 2005 a máma o dva roky později. Bože, jak mi chybí. Jenže to vím teprve teď. Předtím mi doslova někdy lezli na nervy. Ale to také není nic nového. Jak nám ten který člověk chybí, zjistíme, až když už není. A tak aspoň na ně vzpomínáme. Někdy s rozsvícenou svíčkou, někdy se sklenkou vína, někdy jenom tak.

Táta byl kluk z vesnice. Nejlíp mu bylo ve flanelové košili a teplácích. Košile s tvrdým límečkem (které mu máma neustále kupovala) nesnášel a já ho pořád slyším hudrovat. Máma byla naopak parádnice. Dámská krejčová. Šila pro celé město, pro nás i pro sebe. A v mé paměti jsou po celém bytě rozešité šaty (prosinec, plesová sezona), které jsem z celé své hloubi duše nenáviděla. Jednak si člověk neměl kam sednout, jednak celý byt působil dojmem krejčovské dílny. A tak opět vidím tátu v té typické flanelové košili s tureckou kávou v ruce, jak se ke mně obrací se slovy: „Dáš si taky, Oldíku?“

A pak se ve vzpomínkách ponořím ještě hlouběji. Až do mého raného dětství. Byly mi tři roky, a protože jsem zlobila (co jsem provedla, si už nepamatuji, zvláštní co?), byla jsem odeslána na dvorek. Tam jsem stála vedle kůlny až do večera. Odprosit jsem nechtěla (jo, tvrdá palice) a právě na to máma čekala. Když už se začalo stmívat, přišel táta. Neřekl nic, vzal mě za ruku a odvedl domů. Díky, táto! A já bych mu teď nejradši koupila k vánocům jezevčíka. Bylo to jeho největší přání, ale máma mu to nikdy nedovolila. Tak aspoň teď (vím, že je pozdě) mu to dodatečně pod stromeček dám.

A pak tase vidím mámu. Jeli jsme tenkrát (táta, máma, sestra a já) z nějaké návštěvy od příbuzných. Auto jsme neměli a všechny autobusy nám odjely. A moje hezká máma ve světlém kostýmku a jehlových podpatcích si vyzula ty lodičky a řekla: „No co, tak půjdeme pěšky.“ A šli jsme. Ona bosa, ale zpívajíc. Nakonec si stopla auto a domů jsme dojeli v dobré náladě. Díky, mámo! Tobě bych asi pod stromeček zabalila právě to „děkuji“. Nějak jsem ti to zapomněla říct.

Další střih. Mé dceři bylo asi pět a čekala netrpělivě na Ježíška. Konečně nastal okamžik, kdy se odebírala do předsíně, kam jí můj táta vylákal pod záminkou, jestli už náhodou Ježíšek nejede. Já mezitím dávala s mámou dárky pod stromeček a nahlas s Ježíškem promlouvala: „Dáš si trošku piva,“ ptala jsem se ho. Nechtěl. Jen jsem se pak ve školce dozvěděla, že dcera vyprávěla s očima na vrch hlavy, jak jsme u nás Ježíškovi pivo nabízeli, ale jak nechtěl. No, přece musel řídit!

Ano, tyto všechny vzpomínky (a je jich spousta) mám v mém srdci zamčené. Na zámek. A klíč schovaný. Otvírám je, jen když chci já.

A na závěr jednu vzpomínku úsměvnou, protože i ty k mému rozjímání patří. Měla jsem kdysi chlapce (už ve zralém věku!) Nebyl zdejší, vídávali jsme se proto jen občas. Nosila jsem tehdy nákupy v plných taškách, lamentujíc, jak je to těžké. Bydlím na kopci a devadesát kilo také zrovna nevážím. Když jsem si mu stěžovala, zasvítilo mu v očích. Mně také. Bylo totiž před vánocemi. Pod stromečkem jsem pak hledala malou krabičku. Proč krabičku? Protože v ní měl být klíč k autu, se kterým bych si nákupy přivážela (to se zrodilo v mé hlavě). No, nebudu vás napínat. Kliček tam nebyl, ani auto ne. Bylo tam cosi hoooooodně velkého. Schválně, hádejte. Ano, správně. Taška na kolečkách. Fialová. Mám ji do dneška. A chlapce taky.

Tím mé rozjímání končím. A doporučuji, udělejte to také tak. Právě teď je vhodná doba. Vánoce jsou časem, kdy si nejsilněji uvědomujeme, co nám schází a kdo není mezi námi (John Irving).

A co vy? Už rozjímáte?