Jak to bylo dřív? A jak je to dnes?

Hrůza. Když mi babička nebo máma vyprávěly, jak to bylo kdysi, obracela jsem oči v sloup. A teď jsem už sama ve věku, kdy vyprávím já, jak to bylo dřív. Co naplat, svět se mění, ale vypráví se stále stejné věci. Tedy stejné ne. To jenom téma se drží.

A protože máme vánoce, tak si zavzpomínám, jaké byly dřív. No, samozřejmě, že krásné! I když byl smrček opravdové koště a máma do něj roubovala další větvičky, aby nepůsobil tak „chudě“ (jak říkala ona). No, nechci vzpomínat na dárky, když jsem byla malá. To už jsem dávno zapomněla. V hlavě. Ale fotografie z té doby, které jsme každé vánoce pořizovali, mi to rádi připomenou. Fotky jsou šedočerné, opravdu by profesionální fotograf zaplakal, ale pro mne a pro mé bližní jsou to nejcennější fotky k oživení vzpomínek. A tak jedny vánoce bylo pod stromečkem divadlo s Kašpárkem a Kalupinkou, další rok zase pokojíčky pro panenky. A pak „chodička“. To byla panenka, která sice nechodila sama, ale s mojí pomocí ano. Dala jsem jí jméno Štěpánka. Ale takové to dárky a vzpomínky má asi každý z mojí generace.

Já si ale vzpomněla (když jsem převlékala povlečení) na dárky, které jsem dostávala asi tak od svých osmnácti let. Zhruba. A to byla výbava, moji milí. Damaškové povlečení, šestkrát! A vidíte, mám ho do dneška a drží pořád jako nové. Nezničitelné. Proto je mi ho líto vyhodit. Obchod nabízí nepřeberné množství povlečení krásných vzorů i tkanin. A jako na potvoru to moje bílé s lesklým vzorem (šest polštářů, šest peřin, šest prostěradel) je stále jako nové. Dále jsem dostávala hrnce (ty už jsou v popelnici) na vaření, utěrky (ty už také nemám), porcelánový servis (ten mám), apod.

Určitě jsem nebyla sama. Tenkrát jsme tyto dárky dostávali skoro všichni. Tedy skoro všechna děvčata (nebojte, chlapci neJ ). No, a vidíte. Jsme u toho. Tak to bylo dřív. Pochybuji, že ještě dnes někdo takové dárky dostává. Jednak „svatba“ je už za zenitem a není tolik aktuální a toužebně očekávaná a ne každá dívka se připravuje na to být hospodyňkou a jednak zboží je tolik a za pár kaček, že už to dávno ztratilo svůj význam.

A jsme opět u „konzumu“. Koupím, vyperu, roztrhám, vyhodím, koupím nové. Ano, dnešní zboží je vyráběno proto, aby bylo co nejdříve spotřebováno a vyhozeno. Obchody jsou plné krásných věcí a člověk neodolá to nekoupit. Já nevím. Když jsem povlékala to staré bílé povlečení, tak jsem si vzpomněla na mé blízké, kteří už tu nejsou, ale kupovali mi tuto výbavu (tak se tomu tenkrát říkalo) s láskou… I když tenkrát, když jsem dárky tohoto typu objevila pod stromečkem, protáhla obličej. Ale dnes, po letech, kdykoli ty věci vezmu znovu do ruky, tak mě ta láska zahřeje. Ale třeba se mýlím a dnešní doba to vnímá jinak. Sice nevím jak, ale to je jedno. Mně se jenom nelíbí, že chybí ta kontinuita, to, že jsem dostala něco od mojí babičky (a nemusí to být jen prostěradlo, může to být třeba prstýnek!) a já to opatruji jako oko v hlavě. A zároveň s tou věcí opatruji i své vzpomínky. Něco nesmrtelného. A dokáže mne rozesmutnit, když někdo (v tomto případě můj žáček záškoláček) si přeje k vánocům peníze. Místo nějakých blbostí, jak mi důvěrně sdělil. Já vím, koupí si, co chce. Ale jestlipak si po letech vzpomene, kdo mu na to ty peníze dal? Asi to není důležité. Jen se mě občas zmocní nostalgie po tom, co bylo a co už není. Ani nikdy nebude. Čas nezastavíš. To nejde.

A taky vůbec nechci poučovat, že to bylo dříve lepší. Nebylo. Jen mne občas napadne, že ty hodnoty se změnily. Vše se spotřebuje příliš rychle, nic není trvalé… Nic není navždy. A to nemyslím jen to povlečení. Myslím tím i vztahy mezi rodiči, dětmi a vůbec mezi lidmi. Tak se mějte rádi a trvaleji, ne jenom na vánoce…

A jak to vidíte vy?