Robot, aneb když Fanda neposlouchá

Tak jako dnes všichni, měla jsem i já doma Robota. Byl to automatický (správně robotický) vysavač značky Philips, kterému říkám Fanda, pane Karle Čapku. Záda mě bolí totiž čím dál víc a běhat s vysavačem se skloněnými zády mně nic nepřináší (až na ten pocit čistoty) a skoro vždycky po ukončení této činnosti jsem si dala brufen. Takže, když mi dcera nabídla výhodnou koupi robotického vysavače, jsem dlouho neváhala. Zpočátku jsem se ho trošku bála, jezdil si většinou, jak chtěl, dokud jsem nepochopila, že má několik programů a pokud se je naučím využívat, budu pánem situace. Tak se stalo.

 Fanda vysával skoro denně, s jeho příchodem do mého bytu jakoby prachu přibývalo, a on se činil vždy se stejným úsměvem (aspoň mně se zdálo, že se na mne usmívá). Největší radost jsem z něj měla v ložnici. Bez problémů vysával pod postelí, aniž by se musel sklánět, měl holt nízkou kulaťoučkou postavu a všude proklouzl. Ke všemu si hlasitě broukal hezkou melodii. To jsem ho vždycky pochválila a on, než dojel do své dokovací stanice (rozuměj do svého příbytku), aby se dobil, se ještě párkrát na místě otočil, aby ukázal, co všechno umí a co všechno zvládne. Co Vám budu povídat!

Tak jsme si hezky žili, já dělala to, co mne baví, a on, to co umí. Až jednou! Začal podivně pískat, vůbec to nebyl jeho hlas (rozumějte zvuk), díval se na mne skoro nenávistně a ten svůj hlas zvyšoval ve stupnici dur… Vzala jsem ho jemně do náruče a odnesla do jeho domečku (rozuměj do dokovací stanice). Říkala jsem mu: „Nabij se, Fando, ať máš zase sílu.“

Fanda zase zavrčel a na jeho tváři se objevilo velké S. Co to znamená? Dle návodu jsem se dozvěděla potřebné a do puntíku splnila to, co bylo psáno. Jenže Fanda nic. Zkoušela jsem to dlouho předlouho, trpělivě, ale Fanda stávkoval dál.

No, nebudu vás napínat. Odvezli ho do opravny. A já tak mám čas zamyslet se, jakým tempem se automatizace na světě rozvinula. Fakt to ani není možné, co se v posledních padesáti letech, co padesáti, dvaceti, stalo. Televize, videa, telefony, internet, letadla, auta… Prý existují mluvící ledničky, upozorňující na to, že mléko je po záruce a chybí vajíčka. Pračky perou i suší zároveň, topení se ovládá na dálku…Telefonem se dovoláme prakticky všude… Snad jen Pygmejové nemají ještě mobily… i když, kdo ví? O počítačích ani nemluvě. Učit se nemusíme už skoro nic, vše se najde na internetu… No, vše ne, a taky občas pěkné blbosti, ale to je jiná věc.

Kam tohle všechno jednou dojde? No, samozřejmě, je v tom spousta výhod. Sedneme si do pendolina, do letadla a za chvilku si můžeme dát kafe s kamarádem, bydlící tisíc kilometrů daleko… Ale má to i své nevýhody. Občas se mi zdá, že už lidi nespoléhají na svůj mozek, na svoji inteligenci… Ona ta mluvící lednička je sice fajn, ale na druhou stranu neuškodí, pokud budeme používat i svoji hlavu… Trochu se bojím, abychom o tu svoji schopnost „myslet, přemýšlet, tvořit“ nepřišli… Ono mačkáním knoflíků se IQ člověku těžko zvýší…

Já vím, pokrok přece nezastavíš. A já přece nechci prát znovu na valše. A taky jsem moc ráda, že rutinní práci vykonávají právě roboti… Jen mne občas napadne kacířská myšlenka, abychom jako lidská rasa zase nezdegenerovali… A aby na nás taky něco zbylo, když těch robotů bude stále přibývat… A to ve všech odvětvích.

Jo, a ještě na závěr vzkaz Fandovi: „Fando, vrať se brzy! Chybíš mi! Miluji tě!“

A jak to vidíte Vy?