Jak se žije ve městě

Původně jsem měla v úmyslu psát o něčem docela jiném. Ale když se podívám na návštěvnost svých článků, překvapivě zvítězil ten s tématikou „Jak se žije na venkově“… To mne přinutilo zamyslet se nad tím, jak se tedy žije ve městě.

Tak především anonymita. Jeden druhému nevidí do kuchyně (ani nemá čas tam nahlédnout), protože neustále něco dělá, něco musí, něco chce… Sice podvědomě tuší, že tohle není to pravé ořechové, ale vypadnout z toho mumraje prostě nejde. Klušou všichni, klušu i já. Skoro všichni chtějí udělat kariéru a vydělat peníze (pokud možno hooooooodně peněz). Kde ty peníze utratím, to už je jiná věc.

Pracovala jsem v nejmenované advokátní kanceláři. Panečku, to byl fofr. I ti čerství absolventi naskočili do jedoucího rychlíku a trávili v práci všechen svůj čas. Od časného rána do půlnoci, tedy pokud se to neprotáhlo do dalšího rána. Některé právní kauzy byly tak urgentní a složité, že se opravdu (já vím, že mi nevěříte, ale je to opravdu tak) pracovalo s malými přestávkami až do dalšího rána. Tedy nejenom páni advokáti, ale bohužel i sekretářky. Zažila jsem, kdy takhle jednu chudinku odvezli v osm ráno rovnou do blázince. Jestli se dotyčná vrátila, mi není známo. Velice rychle jsem prchla i já. A dobrovolně. Pokud vím, nebyl to jediný případ a doktor Chocholoušek si určitě mnul ruce:“ Vy nás ale zásobujete, pane Karfík…“ No, však ten film všichni známe.

Jedno mi ale vrtá hlavou. Jasně, tito „pracovití“ lidé vydělávají spoustu peněz. Ale když jsou od rána do noci v práci, skoro každý víkend též pracují, jak s těmi penězi naloží? Co si dopřejí? Jakou mají šanci ty peníze utratit? Co z toho života mají? Co já jsem si všimla, tak to bylo utrácení za značkové oblečení (samozřejmě nošené jen v práci) a pak auta. Prostě super káry! A ty sloužily jen k přepravě z práce do práce. Ano, ano… Nesmím zapomenout na luxusní dovolenou, ale s notebookem… Fakt nevím, jestli si ji náležitě užili. Pokud jsem je zaslechla mluvit o zážitcích, tak to bylo o zážitcích z hotelového pokoje (samozřejmě luxusního, jak jinak), kde sedajíce u okna odpovídali na emaily a nadávali na špatný signál …

Tak mi tedy řekněte, pokud takhle žijí pro to, aby vydělali peníze, je to hrůza. Anebo, co já vím, je „pracovat“ naplněním jejich života. Jsou workholici. Co to je? Prý jde o chorobu typickou pro mladé městské ambiciózní muže usilující pouze o práci. Tolik definice. No, ať je to, jak je to, určitě to zdravé není. Koneckonců jako každá závislost.

Už se ani nedivím, že tito lidé, kteří se vyskytují právě ve městech, nemají na nějaké pomluvy čas. Musí přece pracovat. Jinak by se zbortil svět.

V souvislosti s městem bych se chtěla ještě zmínit o přelidněnosti v těchto aglomeracích. Začnu jedním extrémem, ale napsat to musím. Kamarád byl v Bombaji. Dvacet miliónů lidí na jednom místě. Říkal mi, že pořád plynuly proudy lidí a člověk musel „proudit“ s nimi. Ať chtěl, anebo nechtěl. Povídal, že měl takovou hrůzu (poprvé v životě), že když se zastaví, ostatní ho udupají. A tak běžel ve stádu, aniž by věděl kam.

Nojo, město. Život neosobní, anonymní a účelový. Skoro žádné sociální kontakty, i když… Také mě něco napadá. Moji sousedé dostali zásilku k soudu. Je od pana architekta, co bydlí pod nimi. Prý večer dupou a šoupají židlemi. Taky se ráno češou na terase a házejí jim své vlasy na tu jejich. Radši dost. Už mi to zase zavání Chocholouškem. A to ještě nevíte, že půjdu k soudu jako svědek. Byla jsem svými sousedy požádána. Já totiž žádné dupání ani šoupání neslyším. I když pro jistotu špunty do uší mám v šuplíku.

Tak vám nevím… Město nebo venkov. Ti, kdo se nemohou rozhodnout, svítá naděje. Brzy se začne létat na Měsíc…

A co vy?