Chtěla jsem být herečkou
Tak, jak život běží a člověk má stále více času se podívat
zpátky, přemýšlí, co se z jeho snů, plánů vyplnilo a co ne. Jedno
z nejdůležitějších věcí je určitě povolání. Už od dětství se nás neustále
někdo ptá: „a čím budeš, Baruško, Venoušku, až vyrosteš…“ samozřejmě je tím
robátko poněkud zaskočeno, neb si neumí představit to „něčím být“… Můj známý
chtěl být v pěti letech inženýr, protože jeho táta byl inženýr. A i když
chudák nevěděl, o co jde, chtěl být jako táta. Moje vnučka chce být zase jako
maminka, sice neví, co dělá, ale má velkou prosklenou kancelář… A takovou také
chce… Další holčička chce být uklízečkou, neboť v Řecku na dovolené viděla
paní uklízečku vytírat, a od té doby chodí s kyblíkem a různými hadérky
vytírá podlahu v domě. Zatím ji to stále drží… Ale víme své, že?
Tak to je to rané dětství. Čím jsme starší, přizpůsobujeme
se dle toho, s kým se v životě potkáváme. Takže dále jsou to ty paní
učitelky, kadeřnice, manikářky (jak říká moje vnučka manikérkám), bagristi,
kosmonauti, atakdále, atakdále. Znám jednoho, ten chce být prezidentem…
Člověk prostě zraje a koumá a přemýšlí. Já chtěla být
herečka. Chytlo mne to už na základní škole, kdy jsem objevila poezii. To, že
se básnička nedá jen přečíst, ale dá se i recitovat, mě úplně dostalo. Dostalo
to ovšem i moji rodinu, protože od té doby jsem přednášela od rána do večera
(tedy o sobotách a nedělích), ve škole bývala vyzývána učitelem češtiny ke
čtení povídek a povinných básniček. Fakt jsem se tetelila blahem, když jsem
byla vyvolaná. No, jestli si teď myslíte, že jsem asi nebyla stydlivá, tak vás
vyvedu z omylu. Stydlivá jsem byla. A hodně. Jenže ta touha byla větší a
taky hned po prvních řádcích tréma spadla.
Od těch dob jsem byla školou posílána na různé soutěže a
vyhrávala první a druhá místa. No, a taky snila. Že mne někdo objeví a pomůže
nastartovat kariéru. Jenže nikdo se neukázal a v posledním ročníku
základní školy jsem měla osud ve vlastních rukách. Ale moje stydlivost byla tak
obrovská, že jsem ve škole slovo konzervatoř ani nevyslovila a doma teprve ne.
Samotné je to nenapadlo, a že se po večerech stávám Manon Lescaut, přičítali
pubertě… Tiše jsem obdivovala spolužačku, která i s mírnou nadváhou, se na
baletní školu hlásila. No, nevzali ji. Ale ta odvaha!
Nakonec jsem to doma přece jen vyslovila. To víte, že byli
v šoku. Nicméně maminka se mnou zašla k mé paní učitelce klavíru na
poradu. A ta vyřkla ortel: „Ona je tak strašně stydlivá a naivní, že to pro ni
bude strašné zklamání. Vůbec si nedokáže představit, jaké dívky
k přijímacím zkouškám chodí! Sebevědomé, odvážné a vyspělé!“ No,
sebevědomá ani odvážná jsem nebyla. Vyspělá už vůbec ne.
A tak jsem se podrobila. Můj život se ubíral úplně jiným
směrem, i když svého snu jsem se nikdy nevzdala. Tajně jsem doufala, že můj
skrytý talent někdo objeví… Neobjevil, a teď už je pozdě. Toto by mělo být
poučením pro všechny ty, kteří mají sny, touhy a ještě není pozdě. Pokud člověk
cítí, že by měl něco zkusit, měl by do toho jít! I když prohraje… Znám takových
lidí, kteří to nezkusili jako já, spoustu. Mohli být (nebo nemuseli) lékaři,
archeology nebo třeba „manikářky“. Víte, pokud člověk nezkusí to, po čem touží,
má to v sobě celý život. A říká si stále, co by, kdyby…
A tak mne napadají slova Alberta Einsteina: „Nikdy
nerezignuj na to, co chceš opravdu dělat. Člověk s velkými sny je mocnější
než ten se všemi fakty.“
A čím jste chtěli být vy?
Komentáře
Okomentovat