Když člověk přichází do let…
… všechno ho začíná bolet… Já vím, to nezní vůbec
optimisticky. Radši to vůbec nebudu číst, říkáte si. Jen čtěte J Třeba se vás to zatím
netýká, ale ono to přijde, věřte mi. Je zvláštní, že pokud je člověku do
padesátky, tak ho vůbec nenapadne, že by se stárnutí mělo nějak projevovat i u
něj… myslím tím zdraví. A tak, pokud vás přepadne bolest zad, že se vůbec
nemůžete narovnat a chodíte v předklonu… nebo nedej bože usednete na zem a
nejde to se zvednout… poradím jeden trik, který mám od paní doktorky - na kolena, prosím. Jak se octnete na
kolenou, jde vstávání ze země opravdu lépe. A pokud se můžete přitom přidržet
ještě židle, tak to zvládnete s úsměvem na rtech se slovy: A pak, že to
nejde!
Tak to by byla záda. Lékaři na to mají různé diagnózy –
skolióza, artróza, osteoporóza… Já mám všechny tři. Léčit se to moc nedá…
rehabilitace, elektroléčba, magnety, kalcium, bederní pás. Ten v nejhorším
případě. Beru si ho s sebou na cesty. Co kdyby, žejo? Jo, a ještě brufen.
Ten nechybí v žádné mé kabelce či jiném zavazadle.
Další téma jsou kyčle. Zatím artróza číslo tři. Čekám na
čtyřku a pak výměna starého kloubu za umělý. Zatím trojka drží, takže operace
nehrozí. Neděsím se z toho, dneska má umělý kloub kdekdo… a dokonce
s tím tančí ve Star dance…
Dobrý jsou také kolena. Nebolí, tedy zatím. Ale praská to
v nich o sto šest. Někdy dělám, jako že nejsou moje. Hlavně, když se
ozývají tam, kde nechci… No nic, hlavně, že nebolí.
Léto pomalu končí, já nachodila hezkých pár kilometrů, a
jejda… levý nárt bolí při chůzi jako čert. Že by mne něco píchlo? A tak šupky
dupky k paní doktorce. Prý by to mohlo být zlomené. Rentgen ukázal, že
zlomené to není, ale je tam pěkná artróza a deformace kostí. Co s tím? Já
totiž chodit potřebuji. Pro mě je chůze jako dýchání. Každý problém totiž
rozchodím. Naštve mne někdo? V práci? Manžel? Rodina? Šup, a už jsem
venku. Chodím a chodím a „zlost“ pomalu vyprchá.
Co teď budu dělat? A tak mažu brufenem (rozumějte krémem),
dávám prznicové obklady, studené, googluji, co bych ještě zkusila. No, nebudu
to protahovat. Bolí to furt, ale snesitelně. Sice jsem se už smířila
s tím, že chodit budu méně, ale úplně se toho nevzdám. V kabelce nebo
v batohu mám přece ten brufen (rozumějte pilulku).
Spíš mne straší jiné věci. Co když ta hnusná artróza
(promiň, artrózo, že ti nadávám) postoupí i do druhé nohy? Co když napadne
klouby na rukou? To už jako nebudu psát? To budete ušetření mých blogů? No, nebudu předbíhat.
Prostě na stárnutí je nejblbější to, že už nemůžete dělat
věci tak, jak jste byli zvyklí… že se s tím musíme smířit a prostě ubrat.
Vrásky, ty já neřeším! Ty jsou mi fuk. Tedy trošku, abych byla upřímná. Ono, když se ráno probudíte a nevíte, co je
to za ženskou, která se na vás v zrcadle kouká, také není příjemné…
zvlášť, když zjistíte, že jste to vy!
No, takhle bych mohla pokračovat. Ale nechci. Člověk věkem
totiž získá jiné věci – nadhled, moudrost, poznání, zkušenosti… a to také stojí
za to. Prostě každý věk má to své. A proto nechci měnit. Ani si stěžovat. Kosti
sice bolí, ale životní nadhled přináší úsměv… A co je tedy lepší? Nevím…
A víte to vy?
PS: Když jsem tento blog dopsala, šla jsem nakoupit… upadla
jsem na schodech a pod kolenem vyrašila boule jak hrom… je to normální?
Komentáře
Okomentovat