Tak to vidím já !

V poslední době čtu hodně o násilí na zvířatech. Je to fakt děs, čeho jsme my lidé schopni. Opatříme si pejska, a pak si na něm vybíjíme zlost. Ubližujeme mu a to se vůbec nechci rozepisovat o tom, jakým způsobem jsou lidé schopni zvířata týrat. Je to opravdu hnusné a člověk v tu chvíli nemůže být hrdý na to, že k té lidské rase patří. Když už se cítíme být jako nejvyšší tvorové na této planetě, tak bychom se měli podle toho chovat. Pardon, vím, že většina (zaplať pánbůh) tak činí, ale co ten zbytek? V současné době vychází na povrch i zacházení se zvířaty v cirkuse a fakt občas musí mít člověk hroší kůži, aby si takový článek dočetl až do konce. Když jsem si přečetla, že medvěd se učí tancovat na horkém plechu, řekla jsem si dost. Prostě takové články číst nebudu. Jenže to jako budu zavírat oči a tvářit se jako že nic takového se neděje? To přece nejde. A proto můj obdiv patří všem těm, kteří za práva zvířat bojují a pokud můj podpis pomůže k odstraněn...

O tomto tématu přemýšlím už dlouho. Důvod je prostý. Moje skoro osmiletá vnučka začala sledovat francouzský animovaný seriál WAKFU. Podotýkám ještě jednou, že jde o seriál kreslený a že nemohla dospat do druhého dne, aby mohla vidět díl další. Nešlo mi na rozum, co napínavého a dobrodružného se v tom filmu děje, až se mi svěřila, že se jí líbí hlavní hrdina Pan-pan. Měla z toho chudinka divoké sny! A tak jsem si i já vzpomněla, že po zhlédnutí Černého tulipána v kině (hlavní roli hrál Alain Delon), jsem neustále přemýšlela, kde dotyčného potkat. Realita i věk šly stranou. Pokud si matně vzpomínám, chodila jsem tenkrát také do první nebo druhé třídy. Až na to, že můj hrdina byl skutečným člověkem a její nakreslenou postavou… A tak mne napadá, že vlastně tento lidský cit se v člověku probouzí velmi brzy. A u těch dětí je to opravdu krásné, oči jim září a nádherně se stydí. Pojďme se však podívat, co s láskou udělají přibývající léta. Jasně, na začátku stojí ...

Jak je kroj, tak se stroj! Nikdy nezapomenu na babičku Martu, která tato slova s oblibou říkala a že to byla nějaká parádnice. Tak jsem i já zažila (a to jsem prosím velkou část života prožila v šedivém komunismu) některé módní výstřelky, kterým se dnes musím smát. Krátké sukně a šatičky, které byly vlastně prodlouženým tričkem, kdy se člověk fakt ani nemohl sehnout (tedy mohl, ale spodní prádlo tenkrát nebylo nic moc) a k tomu boty na vysokých šteklech, ve kterých jsem se nikdy nenaučila pořádně chodit. Spíše než chůze to bylo utrpení, ale co by člověk pro parádu neudělal, že? Ale nechci vzpomínat na to, co bylo, i když to by také vydalo na jeden článeček. Spíš bych se chtěla zamyslet nad tou módou dnešní… To, co se mi vůbec nelíbí, (promiňte pánové a některé dámy) jsou vlasy ostříhané na ježka, lépe řečeno dohola. Proč se někteří mladí zbavují vlasů? V mých dobách se dohola stříhali vojáci (určitě znáte písničku „stříhali dohola malého chlapečka, kadeře padaly, kade...

A je to tady… září a s ním podzim. Nevím, jak to máte vy, ale na mne padá v tomto období jakýsi smutek. Ne, nějaký těžký smutek depresivní, ale takový lehký… Většinou stojím u okna a říkám si, no co to je… Nic se mi neděje, venku je pořád hezky (tedy až na pár deštivých dnů), ale tam uvnitř mě to křičí, taková divná tíha… No, smutek… Dočetla jsem se v odborné literatuře, že t má kdekdo, tudíž nejsem žádná výjimka. Ale proč, sakra? Asi proto, že v sychravém počasí se na věci díváme jinak, než když na nás působí sluneční paprsky. Jasně, tohle léto nás doslova mořily… ale, co je to proti šedé obloze a deštivém počasí? A pak ta tma… Jak se blíží večer a tma mě přichází pozdravit, říkám si pokaždé „ještě ne“… „ještě chvíli světlo“… A pak člověka přepadnou nejrůznější splíny, někdo tomu říká podzimní deprese. Ale to proboha ne! Deprese je přece něco úplně jiného. Je to jen takový pocit úzkosti, smutku a nervozity. Jak na to? Jak to překonat? Někdo se cpe vitamínem B, n...

… všechno ho začíná bolet… Já vím, to nezní vůbec optimisticky. Radši to vůbec nebudu číst, říkáte si. Jen čtěte J Třeba se vás to zatím netýká, ale ono to přijde, věřte mi. Je zvláštní, že pokud je člověku do padesátky, tak ho vůbec nenapadne, že by se stárnutí mělo nějak projevovat i u něj… myslím tím zdraví. A tak, pokud vás přepadne bolest zad, že se vůbec nemůžete narovnat a chodíte v předklonu… nebo nedej bože usednete na zem a nejde to se zvednout… poradím jeden trik, který mám od paní doktorky   - na kolena, prosím. Jak se octnete na kolenou, jde vstávání ze země opravdu lépe. A pokud se můžete přitom přidržet ještě židle, tak to zvládnete s úsměvem na rtech se slovy: A pak, že to nejde! Tak to by byla záda. Lékaři na to mají různé diagnózy – skolióza, artróza, osteoporóza… Já mám všechny tři. Léčit se to moc nedá… rehabilitace, elektroléčba, magnety, kalcium, bederní pás. Ten v nejhorším případě. Beru si ho s sebou na cesty. Co kdyby, žejo? Jo, a j...