Samota nebo osamělost?

Co to je samota? Stále totiž kolem sebe slyším, nechci být sám (sama), koho bych si ve svém věku ještě našla (našel)… mohlo by to být horší… V podstatě mi nic nechybí… nebije mě, peníze mi dává, je hodný… no, že jsme spolu vlastně jen už ze zvyku a že spolu už ani nekomunikujeme, ba co víc, ani necítíme potřebu komunikovat… „stejně to nemá to cenu a hned bychom se pohádali“… proto se radši omezíme na minimum, což je v mnohém případě „ahoj“ a pak už si zalezeme do svého kouta, ke své televizi, ke své knize nebo ke svému počítači.

Měla jsem „nápadníka“, kterého jsem nechtěla, a tak jsem mu s maminkovskou láskou radila, aby si našel partnerku v seznamce. Jednu našel, ale prchal od ní mílovými kroky do samoty. Aby ho nezadusila. Říkal mi, že to bylo čiré zoufalství., protože ho prosila, aby u ní zůstal, že potřebuje pro někoho vařit, na někoho prát, starat se o něj. Dělala to tak celý život a jinak žít ani neumí. Přesně to, co on nehledal. Vařit uměl sám a výborně, pračku měl automatickou a na žehlení „paní“.

Heleďte, já vůbec nemám nic proti seznamkám, dokonce znám hodně lidí, kteří se takto seznámili a jestli neumřeli, žijí spolu šťastně a spokojeně dosud. Našla jsem si na Wikipedii jak vlastně definují samotu. A vida: Samota či izolace je objektivní stav jedince, který nemá dostatek kontaktů s jinými lidmi a uniká tak ze svého sociálního prostředí. Jedinec se může uchylovat do samoty z různých důvodů

·         Dobrovolně (načerpat síly, přemýšlet bez vyrušování)

·         Pod tlakem vnějších sil, přesto však vlastním rozhodnutím

·         Zcela nedobrovolně, pod tlakem vnějších okol ostí (kvůli nehodě nebo konání jiných osob)

Se samotou je často zaměňována osamělost, jež je však subjektivním emočním stavem jedince, který často v reakci na samotu, zažívá mocnou touhu po kontaktu s jinou osobou nebo jinými lidmi.

No jasně. Pletu si dva pojmy. Nechci psát o samotě, ale spíš o osamělosti. Jenže! Znám spoustu osamělých a šťastných lidí, plných života a plánů, a na druhé straně spoustu nešťastných lidí žijících v páru, ale přesto úplně osamělých. Jak to tedy je?

Odpověď je jednoduchá. Záleží na tom, co si kdo vybere. A také záleží na odvaze. Pokud se ve vztahu necítím už dobře, je lepší udělat za ním tlustou čáru a pokračovat sám. I když, co je to sám? Pokud mám přátele, koníčky, vášeň pro něco a v neposlední řadě i rodinu, tak nejsem přece sám. A hlavně! Netrápím se, že ten druhý ve vedlejší místnosti už pravděpodobně o mne nestojí a čeká, kdy půjdu na nákup, do práce nebo někam (je mu totiž jedno, kam půjdu). A já se trápím, užírám a hledám východisko. A to je přece tak jednoduché. Zavřít dveře. Jenže to chce právě tu odvahu.

A právě proto znám spoustu osamělých lidí, žijících v páru a zase spoustu lidí, kteří ač žijí sami, žijí tak dobrovolně a šťastně. Mají totiž pootevřené dveře… to znamená, že mohou toho parťáka do života ještě potkat… a pokud ne, tak žijí svůj život spokojeně dál. Bez užírání se, bez smutku a depresí… se svými koníčky, zájmy, přáteli…

Vůbec nejde o nějaký osud. Ten si většinou člověk dělá sám. Záleží jen na něm, co si zvolí, a jestli jeho volba bude správná…

A co si o tom myslíte vy?