Já se bojím psů …

Dneska jedno důvěrné téma. Chtěla bych totiž něco na sebe prozradit. No jasně, jdu s kůží na trh, ale stejně vám to řeknu.

A protože vím, že mne čtou lidé, kteří mne znají (někteří dokonce velmi dobře), tak bych se chtěla podělit o jednu svoji fóbii, neboli chcete-li strach, hrůzu, děs a co já vím, jak to nazvat. Já se totiž bojím psů. Převážně velkých, ale občas i těch malých, dokonce i těch maličkých. Jak zaštěká, už mi srdce bije o sto šest! Aby bylo jasno! Já mám psy ráda (a vůbec všechna zvířata). Dokonce patřím mezi ty, kteří vynášejí pavoučky na terasu nebo zpátky do přírody. Činím to na speciální tvrdé podložce zhotovené z krabice. Pavouček se pohodlně uvelebí a šup, už je venku.

Ale psů se fakt bojím. Pátrám ve své minulosti, jestli mne nějaký pes pokousal nebo něco podobného, ale nic jsem neobjevila. Jen si vzpomínám, že asi jako pětiletou holku mne velký vlčák honil a já před ním prchala jako o závod. Snažím se to stále znovu vybavit, jenže ne a ne si do detailů vzpomenout. Možná, že jen zaštěkal a já vyběhla a on za mnou. Ale ať to bylo tak anebo tak, vše to nemění na faktu, že se psům vyhýbám. Jenže! Ono to moc nejde. Psa mám totiž dnes skoro každý. U nás v domě (lépe řečeno ve vchodu) jsou dva. Dole v přízemí buldok a ve třetím patře další buldok. Určitě je mezi nimi rozdíl, ale já tam žádný nevidím. Majitelé obou buldoků jsou velmi sympatičtí (v jednom případě mladý muž a ve druhém starší žena) a já se vždy nestačím v duchu omlouvat za to, že se pejsků bojím (a nejvíce těch jejich)… A tak vždy vtipně poznamenám (běží totiž ke mně a radostně štěkají), že mne ten pejsánek má asi hrozně rád! Nedávno jsem to už ale pánovi přiznala, že se prostě psů bojím. A samozřejmě se dočkala vysvětlení, že si pejsek chce se mnou jen hrát, je velice přátelský, hravý a nic mi neudělá. Což o to! On mi asi opravdu nic neudělá (všimněte si, že jsem nenapsala určitě), ale říkejte to někomu, kdo se hrůzou třese.

Ve druhém vchodu bydlí moc sympatická a zajímavá paní, se kterou bych si velmi ráda popovídala. Jenže ona má pejska. Není to sice buldoček, spíše nějaký jorkšír, ale na můj vkus taky moc přátelský. Určitě je i moc inteligentní, protože paní na něj mluví norsky, kde dlouho žila. V dalším vchodu mají zase… No, co je to za rasu nevím, ale také ke mně chová velké city! Ano, tak bych mohla pokračovat velmi dlouho, a vy všichni budete kroutit hlavou, jak je to možné (vy všichni, kteří máte psy nebo aspoň po nich toužíte), že i „tací“ jsou mezi námi. Tím „tací“ myslíte mě.

A teď si představte, že moji mladí si zřejmě pořídí psa. Tedy mladší vnučka po něm touží. Já spoléhám na to, že starší vnučka má alergii na zvířata, ale minulý týden byla na kontrole na alergologii, a za čtrnáct dní budou výsledky. Prý si mají zavolat. Ne, že bych jí tu alergii přála, ale víte, co se mi honí hlavou… Co vám mám povídat. Začínám se smiřovat s tím, že mne při jejich návštěvě bude vítat veselý štěkot, ba co víc. O prázdninách budu pejska hlídat. A tak pomalu začínám hledat speciální ordinace, kde by mne mohli z mého strachu vyléčit. Doufám jen, že budu patřit mezi těch 95% vyléčených. Pokud ne, tak mám holt smůlu.

Jak to máte vy, se radši ptát nebudu?

PS: Dcera mi chce k vánocům koupit čivavu… abych prý měla společnost…