Cestování
Já žila v době, kdy se nemohlo svobodně cestovat, jednodušeji
nemohlo se vůbec nikam. A tak jsme jezdili nejčastěji do Bulharska, kam se
mohlo, a bylo tam teplo, hezcí kluci a moře! Ano, moře. To moře, které nás,
čímž myslím národy uprostřed Evropy, tak fascinuje (promiňte, možná někoho ne,
ale mne ano). Pak se také jezdilo do Rumunska, kde jsme velkoryse rozdávali
punčocháče pokojským, protože tam je neměli a u nás jo. No a pak samozřejmě do
Ruska, které tehdy ještě Rusko nebylo, ale byl to Sovětský svaz, tedy SSSR. Tam
se jezdilo na Krym. No, dále pak Německo, to hodné, východní, se svým studeným
mořem a pak Polsko (taky studené moře). Nesmím ovšem zapomenout na Maďarsko,
které sice moře nemá, ale má Balaton, který byl pro nás též atraktivní… a pak
v Maďarsku bylo úplně jiné zboží než u nás, tedy to západní…
Jako poslední možnost byla Jugoslávie (dnes neexistuje,
rozpadla se po nesmyslné válce na Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Bosnu a
Hercegovinu, Černou horu, atakdále), a to byl už pro nás napůl kapitalistický
ráj. Vzpomínám si, jak jsme stály s kámoškou před hranicemi s Itálií
a nějací kluci z Jugošky (kteří oproti nám díky Titovi do Itálie mohli)
nám nosili přes hranice džínsy a my si je zkoušely tak dlouho, dokud nám
nepadly. Takže kluci běhali přes hranice sem a tam asi pětkrát, než nám sedly,
tedy než přinesli tu správnou velikost. Nojo, socialistický časy jsou už dávno
a zaplaťpánbůh pryč, už nám nikdo neprohlíží kufry a moje štíhlá maminka si
nemusí při návštěvě Drážďan omotávat kolem těla vysněnou záclonu… a tak ji
propašovat až k nám domů a zavěsit na naše česká okna… Dneska stačí jen
popřemýšlet, kam se letos vypravím na dovolenou, kam pojedu (poletím) přes
víkend, a kam na lyže… koupím letenky, jízdenky, benzín, zabukuji (nebo taky
ne) hotel a jedu. Ano, už jsem si zvykla. Ale stejně mne to občas fascinuje.
Máš chuť na Sachra? Tím myslím samozřejmě dort Sacher. Tak v sobotu jedeme
do Vídně. Vždyť je to za bukem. A co Paříž? Třikrát, čtyřikrát ročně, až se jí
člověk nabaží, a už zase přemýšlí, kde ještě nebyl. Ano, Evropa je dnes opravdu
malá, a tak člověk objevuje Ameriku severní i jižní, křižuje Asií a srovnává
pláže v Thajsku i na Bali. A pak samozřejmě úplně jiné kultury, úplně jiné
zvyky, úplně jiní lidé, úplně jiná náboženství, jídla, myšlení i přemýšlení,
rostliny, zvířata… Ani to člověk za celý svůj život všechno nestihne.
No, prostě už to není vzácnost, to cestování. A na slony už
nechodím do ZOO, ale zajedu si rovnou na safari někam do Afriky. Já vím, že se
mnou někdo bude chtít polemizovat, že jako jó, cestovat můžeme skoro všude, ale
potřebujeme k tomu peníze, peníze a zase peníze. Ale není tomu vždycky
tak. Ti mladí už vědí, jak na to. A ta naše generace… ta už se také začíná
orientovat. A určitě mi dají za pravdu všichni dříve narození, že je lepší jet
i s cestovkou 55+ svobodně třeba do Španělska než žádat o devizový příslib
(který stejně nedostanu) a pak se jet opalovat už po deváté na Zlaté Písky. I
když proti nim vůbec nic nemám. A když budu mít chuť, pojedu tam i podesáté. Já
bych spíš chtěla vyzdvihnout tu volbu, která je na cestování to nejhezčí. Jedu
tam a tam, protože právě tam chci jet, vidět, poznat, navštívit…
A splnit si tak možná i svůj sen. Právě tolik cestovatelů
70+ jsem poznala. Plní si svoje sny, třeba i z dětství. Někteří jsou
zklamaní, ale tak nějak svobodně… Jiní zase nadšení, a taky svobodně…
A proto, ať žije cestování. Jenom už kvůli tomu, kolik
nových lidí člověk pozná, kolik nových zážitků ho obohatí… A proto vám přeji
šťastnou cestu!
Máte to také tak?
Komentáře
Okomentovat