Smysl života
Jak stárnu, nebo jak stárneme (tedy moji přátelé), tak stále
více hovoříme o smyslu života.
Tak za prvé)
co to vlastně je ten smysl života?
Za druhé)
proč by měl život mít nějaký smysl?
Za třetí)
není žádné za třetí.
Tedy: žiju,
tedy jsem. A za tu dobu co tu jsem, něco dělám nebo nedělám, ale hlavně něčím
se živím (protože bez práce nejsem koláče). A když se něčím živím, ještě
neznamená, že mne to musí bavit. Prostě a jednoduše vydělávám peníze, abych
mohla poplatit složenky a za zbytek si koupit něco pro radost, nebo někam
vycestovat, případně utratit za blbosti nebo uložit na vysoký úrok… No, to asi
smysl života nebude. Taky mohu ale dělat práci, která mne baví, a tudíž ji
nedělám pro placení složenek, nýbrž z čisté radosti pro ni samu. Jenže,
kdo má tolik štěstí „že může po večerech rozbíjet atomy“ jako madame Curie a
může se tetelit blahem, jak jí to baví… tedy, že dělá smysluplnou práci, která
ji naplňuje. Já osobně si myslím, že ani
práce, která člověka naplňuje a něco mu dává, je smyslem života. I když pro
někoho asi ano. Třeba pro tu madame Curie. Ale to je čistě subjektivní názor.
Co takhle děti? Hm, děti by mohly být smyslem života… Jenže!
Nejsou jen pokračováním toho, abychom jako živočišný druh nevymřeli? Jakási
přirozenost, pudovost, sebezáchova… I když přiznávám, že děti zase pro někoho
tím smyslem života být mohou! Ale ne v tom smyslu, jak to myslím já, že
jsme tu proto, aby to mělo nějaký smysl.
A co když to naše žití vůbec žádný smysl nemá. Hledá smysl života
kočka nebo medvěd? Nehledá. A proč by tedy člověk (pravda, mezi kočkou,
medvědem a člověkem nějaký rozdíl je) měl žít pro to, aby naplnil jakýsi smysl.
Aby tady po sobě něco zanechal: obraz, knihu, poselství nebo děti. Aby posunul
svět technicky kupředu. A když to neudělá, tak žil jako nadarmo, nebo co? Co
kdyby místo těch filozofických a chytrých debat, radši prostě a jednoduše žil.
Měl radost, že tu je (tak jako kočka nebo medvěd) a užíval si toho, že na jaře
začnou růst kytky, zelenat se tráva a sluníčko hřát, že se může nechat těmi
paprsky hýčkat, a když začne pršet, utíkat se schovat (ale mezi námi, ani to
zmoknutí není na škodu a je to vlastně zážitek), a večer hrát člověče nezlob se
a docela vážně se z prohry zlobit… A pak přijde léto a to je zase docela jiný,
ale taky krásný, ať si kdo chce na to vedro nadává… zaplavat si v moři,
řece nebo v rybníku… a podzim, když začne padat listí! Jó, padá spolu
s ním na člověka i smutek , spíš taková melancholie nad tou barevnou
krásou, když ji svými botami odhrnujeme… a zima, když napadne sníh… a když
roztaje v břečku… Nevadí! Radovat se prostě z toho, že tu jsme a
pokud je opravdu nečas, co takhle jít do kina nebo na punč?
Jestli nějaký smysl života je nebo není, je téma pro dlouhé
zimní večery… A jestli je, tak dobře. A jestli není, taky dobře. Prostě
jednoduše stojí za to žít, ne?
A co si myslíte vy?
Komentáře
Okomentovat