Přátelství

… to je někdy víc než láska… zpívá kdosi, ale neopomine připomenout, že „někdy“. Po té lásce každý totiž pase, touží, hledá, čeká…  Zatímco přátelství bere jako samozřejmost. Jenže ono to taková samozřejmost není. To mi věřte. Přátelství je totiž pro spoustu lidí jen kamarádství, být s někým v době (byť si s dotyčným zase tolik nemám co říci), kdy nemám co dělat, jsem sám a nudím se… No fuj! Nudím se… slovo, o kterém fakt nevím, kdy se v našem slovníku ustálilo, kdy tam vklouzlo… a kdy se lidé vlastně začali nudit. No, o tom také někdy napíšu, ale teď mám jiné téma. Takže pozor! Nezaměňovat opravdové přátelství za jakési „s tím nebo s tou si dnes vyjdu“, protože ten nebo ta mají také volný den, tak ho spolu strávíme. Ono přátelství je totiž něco pevného, je utvořeno z dobrého cementu a léty ztvrdne ve skálu. Přátelé si totiž spolu jen tak nevyjdou (i když to také někdy může být), oni se schází proto, že se mají rádi, že si mají co říct, že si chtějí „pokecat“, svěřit se, zaplakat, zanadávat, pomluvit, rozesmát se, prostě je jim spolu dobře. Stejná krevní skupina. A léty to přátelství zraje jako víno. Opravdové přátelství nezničí ani láska, ani smrt.

Kde tedy opravdové přátele hledat? Nikde. On se totiž opravdový přítel nehledá. Ten se jednoduše někde potká neplánovaně (školka, škola, práce, atakdále), a pak už se setkáváte zcela plánovaně. Opravdový přítel je víc než farář, víc než psycholog nebo psychiatr, dokonce víc než máma a táta.

Během života tak pár přátel poznáme, někteří v něm zůstanou, někteří se ztratí, prostě přátelství se takhle prosívá. Mám jednu kamarádku. Znám ji celý život. Moc už se nevídáme. Vdala se (v pozdním věku) a odstěhovala daleko. Což vůbec nevadí. Také jsem léta letoucí žila v cizině, ale opravdoví přátelé mi zůstali. Mám ji ráda, zažili jsme totiž spolu hodně. Víme o sobě také hodně. Občas si napíšeme, občas si zavoláme. Jen někdy se nedokážu ubránit pocitu, že ona volá jen tehdy, když něco potřebuje… Tak, a teď to dilema. Je to přátelství? Věřte, nevěřte. Je. Pro mne ano. Známe se totiž nějakých čtyřicetpět let, a to už je ksakru pěkný kus života. Teď je v období, kdy je šťastná, ale léta tomu tak nebylo, i když by si to určitě zasloužila. No, tak bóže! Je šťastná, že má vedle sebe prima chlapa, a mně se ozve na můj svátek, narozeniny a všechny ty svátky v roce… a pak, když něco potřebuje. Třeba najít něco na internetu. Na jejich samotě totiž nemá signál. Asi by mohla zavolat někomu v rodině a říci si o pomoc, ale ona volá nebo píše mně. Ví, že to najdu, zařídím, vyřídím. Jsem totiž její přítelkyně. A ty si pomáhají.

Takže si z hlavy škrtnu ty černé myšlenky, jako to: bože, zase něco potřebuje… co to bude tentokrát? No, a to mi fakt věřte, já jsem za ní strašně šťastná. Jsem ráda, že jí to všechno nakonec vyšlo. No, všechno ne. Ale to podstatné ano. Že rozkvetla, že se jí žije prima… Jsem totiž její kamarádka. A ty si přejí… a pomáhají.

Tak, a pro dnešek tečka. Jdu se podívat, jestli nemám v mobilu nějaké SMS nebo jestli mi nepřišel email…

Máte to také tak?