Kam se ztratila slušnost?

Stále se mluví o tom, co je slušné a co není… a mluvím o tom i já, zejména když se snažím ve špičce nastoupit do tramvaje a skoro pokaždé jsem odstrčena opět někam na konec fronty (i když žádná fronta vlastně není, jde spíše o chaos či co)… prostě, kdo má ostré lokty, ten vyhrává… Tak mne napadlo, co to vůbec ta slušnost je.

A ejhle! Slušnost, též zdvořilost, správné chování či ctnostné chování je morální kvalita určující míru toho, co je slušné. Je dána normami určité kultury, které formy chování lze považovat za slušné, a proto se standardy slušnosti liší po celém světě. Tolik Wikipedie. No, to je teda definice… Ale zpět k tomu nástupu do tramvaje. Když už se mi konečně podaří do tramvaje nastoupit (lépe řečeno vtěsnat či narvat), klopíc oči k zemi, aby mne proboha nikdo nepustil sednout (neb mám na to „svým věkem“ nárok!), prosím v duchu andělíčka strážníčka, aby mne nenechal upadnout, když řidič nečekaně ostře přibrzdí. Někdy nade mnou ochrannou ruku drží, někdy ne…

Ale dá se tato definic e použít i v situaci, kdy dobíhám tramvaj nebo autobus a už už nastupuji… ale ouha, dveře se zavřou a dopravní prostředek odjíždí vdál… No, nevím…

 Často jezdím do zahraničí. A věřte, nevěřte… Řidič na mne počká!!! Inu, jiná země, jiný mrav. Možná, že to ani do kategorie slušnosti nepatří. Třeba má pan řidič (nebo paní řidička) blbou náladu a holt to někdo musí odnést.

A co tohle? Pokladna na nádraží. Vyzvedám si In-kartu a k tomu dostanu ještě jakési provizorní jízdenky, či co to je. Inu, ptám se. Za mnou nikdo nestojí, to mi tudíž paní pokladní ráda vysvětlí, co a jak. Jenže ono ne. Zase mýlka. Prý je všechno na jejich webových stránkách a něco v tom smyslu, abych neotravovala, se okénko přibouchlo. Tak co, má tohle co do činění se slušností nebo to spadá spíše do kategorie „profesionalita“. Kdo ví.

V létě chci jet na prázdniny s vnoučaty. Někam, kde se dá koupat, ale i chodit na výlety a tudíž bych si přála nějaký apartmán i s kuchyňkou, abych nebyla odkázaná jen na restaurace. Je toho fakt hodně. Tedy na internetu. A tak volám, ptám se. A prosím vás, je v místě (tedy nedaleko) vašeho ubytování i nějaký obchod s potravinami? Víte, já nejezdím autem, tak, abychom si mohli dojít nakoupit, vysvětluji.

To já nevím.

Aha, vy nejste místní?

Jsem.

A kam tedy chodíte nakupovat?

Do toho vám nic není.

No není. A tak už se dál neptám a místo, abych zavěsila, slušně odpovídám: Tak to já si to ještě rozmyslím a do konce týdne zavolám. A děkuji, dodám.

Ještě nedávno jsem pracovala. Každé ráno jsem vcházela do „open space“ a hlasitě zdravila: Dobré ráno. Ne každý mi odpověděl. Nevím, jestli je to proto, že jsem jim byla nesympatická nebo jestli zdravení považují za přežitek. Měla jsem chuť se zeptat. Ale ostych mi to nedovolil. Tak to bude asi půl napůl. Ale, které té půlce jsem nesympatická, a která považuje zdravení za přežitek?

Jo, a takhle bych mohla pokračovat. Fakt mě to někdy štve. Víte, kdyby byli lidé k sobě slušní, a kdyby se k sobě hezky chovali, nebyl by ten svět hezčí? A co svět? On stačí jeden den. Já už jsem holt taková. Když se ke mně někdo chová hezky a nedej bože se ještě k tomu usměje, jsem celá naměkko. A to, i když prší.

A jak to máte vy?