Jak jsem plnila plán

Jsou nejrůznější povolání. Dnes člověk něco vystuduje, něco se vyučí, ale málokdy dělá opravdu to, čemu se více nebo méně věnoval. No je jasné, že jsou povolání, která po studiu opravdu lidé vykonávají. Třeba chirurg. Těžko si člověk může představit, že po náročném studiu třeba čistí komíny. I když, proč ne? Jsou tací, pro které představuje medicína takový záhul, že pouhá představa věnovat se jí v praxi, je úděsná. Ale takovýchto případů je málo, takže většinou vidíme chirurga opravdu na sále a kominíka na střeše (nebo v komíně). Toto všechno jsou povolání takzvaně vyhraněná, pak jsou ty, které vyhraněná nejsou. Sem patří například taková, pro které jsou třeba takzvaná „humanitní studia“. Člověk třeba vystuduje „teorii něčeho“, ale pak nemá žádné uplatnění nebo pracuje za tak mrzký peníz, že žije „z huby do huby“. Pardon, promiňte, ale ono po osmi letech školy (čtyři střední a čtyři vysoká) to opravdu naštve.

Takže zpočátku je člověk nad věcí, sem tam si přivydělá třeba úklidem, ale když se na něj dívají „bílé límečky“ skrz prsty, brzy toho nechá a začne hledat něco výnosnějšího. Může se stát, že potká „pana nebo paní  xy“a ten (nebo ta) mu podá pomocnou ruku se slovy: Člověče, tak pojď k nám, budeš prodávat „korálky“ (například, neb prodávat se dá cokoliv), a pokud budeš plnit plán, můžeš si vydělat pěkné peníze. A tak i já se rozhodla, že budu plnit plán.

Rozhodně jsem se nechtěla stát novodobým úderníkem, ale co naplat, ty „úderníci“ si opravdu přišli na pěkné peníze. A tak jsem já, člověk, který nesnáší a nesnášel ve škole čísla (právě proto ta „teorie něčeho“) začala sledovat svůj plán. Rozumějte! Nejdříve dlouho očekáváte, že vám ho šéf přidělí a prožijete několik bezesných nocí. Jak bude vysoký? Bože, ať je nízký, ať se ta čísílka plní sama od sebe. Až konečně nastane den D. Dostanete plán. Fuj! Je vysoký. Nastane druhá fáze. Den V. Vyjednávání. Poslyš… ten plán je moc vysoký, nemůžeš s tím něco udělat?

Není vysoký, odráží váš útok šéf, je jen ambiciózní. Po dlouhém handrkování zjistíte, že vám šéf s tím ambiciózním (ale reálným) plánem nic neudělá, a tak si povzdychnete a vzdáte to. Jestli jste si mysleli, že noci bez spánku (to jsou ty, kdy jste čekali na plán) jsou u konce, tak jste se hluboce mýlili, protože teprve teď se pořádně nevyspíte. A pokud budete spát, věřte mi, že vaše sny se budou odehrávat v číslech, plusech, mínusech a procentech. Váš pracovní život v kolektivu se smrskne na pár vět: Na kolik plníš? To se vás bude ptát Věrka, Jarka i Tomáš. Ale ani vy nezůstanete pozadu. Čímž myslím otázku „na kolik plníš?“ budete užívat při kafíčku i vy. Nu což, co dávají v kině, na co jít do divadla nebo na výlet, to od té chvíle (až začnete plnit plán) bude pro vás passé… Ale pokud se vám podaří plnit na 120 procent, můžete počítat s pěknou sumou na účtu. Pokud se vám to nepodaří a vy budete na nějakých 40 procentech, můžete si být jisti, že tomu bude naopak.

No, ještěže máme doktory. Myslím tím psychiatry. Ono to nakonec spraví antidepresivum, prášky proti úzkosti a něco na spaní. I když je pořád ještě jedna možnost. Přestat plnit plán a vrátit se do archivu. Je to sice za mizerný plat, ale ono sednout si večer ke knížce, taky není k zahození.

A jak to máte vy?