Tak to vidím já !

Znáte to. Je ráno a sluníčko vysílá první nesmělé paprsky a snaží se prodrat skrz žaluzie až k vám. Nenápadně vás zašimrá po tváři a vy se usmějete: „Dobré ráno, ty jedna…“, řeknete si a vyskočíte z postele. Zpívajíc dojdete do kuchyně a připravíte si snídani. Tedy já jen kávu a pár piškotů, protože musím dát šanci svému žaludku, aby se rozběhl, a to trvá většinou až do deseti dopoledne. Už ho znám, tak do něj žádné chleby se šunkou necpu. Dobrá nálada z vás jiskří, a pokud by byl někdo jiný nablízku, možná by volal Chocholouška. Ale vám je dobře… Tak takhle to vypadá, když už nebolí dušička. Je zahojená a vy vůbec nechcete věřit tomu, že byla někdy bolavá. Ale byla. A tak u té kávy přemýšlíte, proč se to stalo. Odpovědět bych mohla zcela jednoduše. Proto. Ale to není odpověď. Je mi jasné, že pokud se někdo narodí s tím, že mívá občas náladu pod psa nebo i s dispozicemi k depresím, vysvětlení je nasnadě. Ale co když vy mezi takové lidi nepatříte? Hm, tak ...

  Už vás někdy bolela dušička? Jestli ano, víte, kde sídlí? Já tedy ne. Proto je tak těžké ji uzdravit. Není vidět, nemůžete si na ni sáhnout, a přesto bolí. Pravděpodobně sídlí v mozku, ale v které části, ví jen Bůh. Takto nemocní lidé velmi trpí a strádají. A s nimi celé nejbližší okolí. Rádi by pomohli, ale neví jak. Člověk se tak nějak přestane radovat z věcí, které měl tak rád. Ten, kdo rád chodil do přírody, leží smutně na gauči a vůbec se mu nechce ven. I když ví, že čerstvý vzduch na zlomenou duši pomáhá. Knihomol, který rád četl, zoufale zírá do knížky a vůbec neví, o čem ta kniha je. Kino? Divadlo? Ne, prostě se vám nikam nechce. No, odborně se tomu říká deprese. Stát se to může každému, jen někdo má k tomu předpoklady vyšší a je tedy méně odolný. Depresivní poruchou více trpí ženy než muži, alespoň jsem to někdy vyčetla. Snad proto, že jsou citlivější, empatičtější a víc si problémy berou k srdci a trápí se jimi. Pokud si osoba, které se to děj...

  Ano. O vztazích byly toho popsány stohy papíru. Jednalo se ale zejména o vztahy mezi partnery, manžely, prostě mezi mužem a ženou. Jenže vztahy se budují a vyvíjejí i mezi sourozenci, prarodiči nebo samotnými rodiči. Téma to je hodně citlivé a nejen každý má odvahu o něm mluvit. „Když je dítě malé, šlape ti po klíně. Jakmile vyroste, šlape ti po srdci.“ Aspoň tak to říkala moje babi. Ale abych nestrašila hned v úvodu. Je to individuální, případ od případu. Jsou děti, které když vyrostou, se stanou důvěrníky svých rodičů, ale jsou i ti druzí. Tedy ti, kteří nešetří kritikou a občas mohou i citelně zranit. Jistě mi dáte za pravdu, že každý rodič chce pro svého potomka to nejlepší. Aby z něj vyrostl přinejmenším slušný člověk. Jak je tedy možné, že sem tam slyšíte o odcizení. Proč? Ptáte se a neskrýváte slzy. Že bych někde udělal chybu ve výchově? Já bych řekla, že tím to není. Jedním z hlavních důvodů je generační propast. Tehdy, když jsme byli mladí my, byly také ...