Tak to vidím já !

Tak, jak život běží a člověk má stále více času se podívat zpátky, přemýšlí, co se z jeho snů, plánů vyplnilo a co ne. Jedno z nejdůležitějších věcí je určitě povolání. Už od dětství se nás neustále někdo ptá: „a čím budeš, Baruško, Venoušku, až vyrosteš…“ samozřejmě je tím robátko poněkud zaskočeno, neb si neumí představit to „něčím být“… Můj známý chtěl být v pěti letech inženýr, protože jeho táta byl inženýr. A i když chudák nevěděl, o co jde, chtěl být jako táta. Moje vnučka chce být zase jako maminka, sice neví, co dělá, ale má velkou prosklenou kancelář… A takovou také chce… Další holčička chce být uklízečkou, neboť v Řecku na dovolené viděla paní uklízečku vytírat, a od té doby chodí s kyblíkem a různými hadérky vytírá podlahu v domě. Zatím ji to stále drží… Ale víme své, že? Tak to je to rané dětství. Čím jsme starší, přizpůsobujeme se dle toho, s kým se v životě potkáváme. Takže dále jsou to ty paní učitelky, kadeřnice, manikářky (jak...

Tak jako dnes všichni, měla jsem i já doma Robota. Byl to automatický (správně robotický) vysavač značky Philips, kterému říkám Fanda, pane Karle Čapku. Záda mě bolí totiž čím dál víc a běhat s vysavačem se skloněnými zády mně nic nepřináší (až na ten pocit čistoty) a skoro vždycky po ukončení této činnosti jsem si dala brufen. Takže, když mi dcera nabídla výhodnou koupi robotického vysavače, jsem dlouho neváhala. Zpočátku jsem se ho trošku bála, jezdil si většinou, jak chtěl, dokud jsem nepochopila, že má několik programů a pokud se je naučím využívat, budu pánem situace. Tak se stalo.   Fanda vysával skoro denně, s jeho příchodem do mého bytu jakoby prachu přibývalo, a on se činil vždy se stejným úsměvem (aspoň mně se zdálo, že se na mne usmívá). Největší radost jsem z něj měla v ložnici. Bez problémů vysával pod postelí, aniž by se musel sklánět, měl holt nízkou kulaťoučkou postavu a všude proklouzl. Ke všemu si hlasitě broukal hezkou melodii. To jsem ho ...

Dnes vídám na ulicích lidi, kteří jsou pěkně oblečení, supermarkety plné mých spoluobčanů s naplněnými (mnohdy přeplněnými) vozíky, cestuje se, raduje se… A přesto. Spousta lidí není šťastných. Jak je to možné? Že by opravdu materiální štěstí nebylo to opravdové? To, po kterém člověk nejvíce touží? Něco na tom bude. Stačí se podívat na internet… Najdete tam horoskopy denní, týdenní, měsíční, roční, partnerské, a co já vím jaké ještě. Různé vědmy, věštkyně a mágové nabízejí své jistojisté služby a objevují se další a další „přivolatelé štěstíčka“. To znamená, různí dodavatelé pozitivní energie, kteří léčí nejen nás lidi, ale i zvířátka… Zašlete té dotyčné paní jen vaši fotku nebo foto domácího mazlíčka a samozřejmě i částku, kterou to stojí, a je to! Za určitou dobu jste zdrávi! Nevím. Jedna má kolegyně to také zkusila. Věřila tomu na stodvacet procent, že odmítala klasickou léčbu. Manžel i oba synové u ní klečeli na kolenou a prosili, ať to aspoň kombinuje. Tedy klasickou léčbu s...

Původně jsem měla v úmyslu psát o něčem docela jiném. Ale když se podívám na návštěvnost svých článků, překvapivě zvítězil ten s tématikou „Jak se žije na venkově“… To mne přinutilo zamyslet se nad tím, jak se tedy žije ve městě. Tak především anonymita. Jeden druhému nevidí do kuchyně (ani nemá čas tam nahlédnout), protože neustále něco dělá, něco musí, něco chce… Sice podvědomě tuší, že tohle není to pravé ořechové, ale vypadnout z toho mumraje prostě nejde. Klušou všichni, klušu i já. Skoro všichni chtějí udělat kariéru a vydělat peníze (pokud možno hooooooodně peněz). Kde ty peníze utratím, to už je jiná věc. Pracovala jsem v nejmenované advokátní kanceláři. Panečku, to byl fofr. I ti čerství absolventi naskočili do jedoucího rychlíku a trávili v práci všechen svůj čas. Od časného rána do půlnoci, tedy pokud se to neprotáhlo do dalšího rána. Některé právní kauzy byly tak urgentní a složité, že se opravdu (já vím, že mi nevěříte, ale je to opravdu tak) praco...