Tak to vidím já !

Čím dál tím více slýchám o lidech, kteří se chlubí svým majetkem, tudíž jsou za vodou a život je pro ně procházkou růžovým sadem. Ale je tomu opravdu tak? Jo, ono mít peníze je určitě fajn. Tedy dostatek peněz. Je to prostředek ke splnění svých snů, přání a tak. Jenže majetek je něco víc, než mít dostatek peněz. Slovo majetek pochází od slova mít (přechodník moje). Takže být majetný znamená vlastnit pole, louky, lesy, domy, hrady, zámky, auta, koně… čím víc mi toho patří, tím více jsem majetný. Jenže mne napadá, proč člověk chce právě tolik mít jen pro sebe, pro svou rodinu… A čím víc toho má, tak tím více ještě chce… Proč tuhle vlastnost má právě jen člověk? Proč ne zrovna veverka nebo jiný živočišný druh? Já vím, teď se asi smějete. Já se také směji (hlavně té veverce). Víte, já si stejně myslím, že žádný majetek ještě nikoho úplně šťastným neudělal. Prosím nezaměňujte s dostatkem prostředků, čímž myslím, mít tolik, abych nemusel pořád počítat, ale mohl si plnit i ta svá přán...

Dneska jedno důvěrné téma. Chtěla bych totiž něco na sebe prozradit. No jasně, jdu s kůží na trh, ale stejně vám to řeknu. A protože vím, že mne čtou lidé, kteří mne znají (někteří dokonce velmi dobře), tak bych se chtěla podělit o jednu svoji fóbii, neboli chcete-li strach, hrůzu, děs a co já vím, jak to nazvat. Já se totiž bojím psů. Převážně velkých, ale občas i těch malých, dokonce i těch maličkých. Jak zaštěká, už mi srdce bije o sto šest! Aby bylo jasno! Já mám psy ráda (a vůbec všechna zvířata). Dokonce patřím mezi ty, kteří vynášejí pavoučky na terasu nebo zpátky do přírody. Činím to na speciální tvrdé podložce zhotovené z krabice. Pavouček se pohodlně uvelebí a šup, už je venku. Ale psů se fakt bojím. Pátrám ve své minulosti, jestli mne nějaký pes pokousal nebo něco podobného, ale nic jsem neobjevila. Jen si vzpomínám, že asi jako pětiletou holku mne velký vlčák honil a já před ním prchala jako o závod. Snažím se to stále znovu vybavit, jenže ne a ne si do detailů vz...

Já žila v době, kdy se nemohlo svobodně cestovat, jednodušeji nemohlo se vůbec nikam. A tak jsme jezdili nejčastěji do Bulharska, kam se mohlo, a bylo tam teplo, hezcí kluci a moře! Ano, moře. To moře, které nás, čímž myslím národy uprostřed Evropy, tak fascinuje (promiňte, možná někoho ne, ale mne ano). Pak se také jezdilo do Rumunska, kde jsme velkoryse rozdávali punčocháče pokojským, protože tam je neměli a u nás jo. No a pak samozřejmě do Ruska, které tehdy ještě Rusko nebylo, ale byl to Sovětský svaz, tedy SSSR. Tam se jezdilo na Krym. No, dále pak Německo, to hodné, východní, se svým studeným mořem a pak Polsko (taky studené moře). Nesmím ovšem zapomenout na Maďarsko, které sice moře nemá, ale má Balaton, který byl pro nás též atraktivní… a pak v Maďarsku bylo úplně jiné zboží než u nás, tedy to západní… Jako poslední možnost byla Jugoslávie (dnes neexistuje, rozpadla se po nesmyslné válce na Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou horu, atakdále),...