Tak to vidím já !

  Tak jsem vyběhla z nemocnice a rozhlížím se po nějaké zastávce autobusu. No vyběhla je silné slovo, spíš došourala, protože mi pořád ještě nebylo do skoku. Ale jedno jsem věděla jistě. Chci domů stejně jako mimozemšťan   E.T.   Jenže, kterým autobusem a ze které zastávky? Náhle vidím paní s pejskem, a tak volím nejjednodušší řešení. Ptám se, jak se dostanu tam a tam. Usměje se a odpoví: „To bude nejlepší stočtyřicítkou. Jé, a tamhle se zrovna rozjíždí,“ dodá. „To se nedá nic dělat,“ odvětím, „počkám na další.“ Jenže paní popoběhla před autobus, zamávala na řidiče a prakticky ho zastavila. „Ták, a teď můžete nastoupit.“ Na rozloučenou mi zamávala a já jí ani nestačila poděkovat. Pomyslela jsem si jen jediné. Vida, i takoví jsou mezi námi… Člověk pořád jen nadává, jak jsou lidí zlí, neempatičtí, necitliví. Ano, to jistě někteří jsou. Ale existují i ti druzí a o těch se zase tak moc nemluví. Nejsou totiž moc vidět. Vždycky se nestačím divit, kolik lidí dělá ve ...

  Vyprávěl mi známý otřesnou věc. No, vyprávěl… spíš se prořekl a já se toho hned chytila. On učí v Itálii na vysoké škole, ale pochází z Bolívie. A když mi tak jednou povídal o své rodině, vypadlo z něj, že otec bil svoji ženu, tedy jeho matku. „A co jsi dělal ty a tvoji dva bratři?“ ptala jsem se. „No, když jsme byli malí kluci,“ začal váhavě, „tak nic.“ Ale když mi bylo osmnáct, chytil jsem ho za ruku a řekl: „Ode dneška dost!“ A on toho nechal. Lekl se. Dobře viděl, že jsme už dospělí a máme mnohem větší sílu než on. No dobrá, pomyslela jsem si, Jižní Amerika. Jiná země, jiný mrav… Jenže v hlavě mi to zůstalo a možná právě proto jsem začala slýchávat podobná vyprávění i ve svém okolí. Jedna moje bývalá kolegyně z práce se po patnácti letech rozvedla. Což o to, to bych ani nezaregistrovala. Ale všimla jsem si, že urputně shání nějaké bydlení. Zůstala se třemi dětmi prakticky na ulici. Její manžel si přivedl do společného domu novou partnerku a suše jí ...